Nový starý John Frusciante

Autor: Apačka, publikováno 7. 4. 2004

Kytarista Red Hot Chili Peppers John Frusciante vydal nedávno své nové album. Jmenuje se Shadows Collide with People a zde je jeho recenze.

Poté, co se kytarista Red Hot Chili Peppers John Frusciante (*1970) objevil na sólové dráze (Niandra La Des & Usually Just A T-Shirt - 1994), skoncoval s heroinem (Smile From The Streets You Hold - 1997) a naučil se zpívat (To Record Only Water For Ten Days - 2001), na nové desce Shadows Collide with People svůj hlas dostává do takových poloh, které by mu záviděl i Anthony Kiedis.

Stává se, že kytarovým mistrům poměrně jasně hudebně zaměřených kapel začne být ohrádka, kterou jim hudební styl v rámci vlastní formace vymezuje, malá. Jerry Cantrell, James Iha, Dave Navarro nebo třeba Stone Gossard - jejich sólová alba se sice netěší bůhvíjakým komerčním úspěchům, ale kritika a hudební znalci bývají nadšeni. Fanoušci domovských kapel už méně, protože druhdy očekávají výkon ve stejném stylu jako v albech (zde konkrétně) Alice in Chains, Smashing Pumpkins, Jane's Addiction nebo Pearl Jam. Poloha blízká opaku pak bývá pravdou a posluchačská základna se nenápadně nápadně mění.

Nejinak je tomu v případě Johna Fruscianteho. Ačkoliv si k práci na novém album přizval kolegy (Flea hraje na baskytaru a Chad Smith na bicí), stejný zvuk jako Peppers rozhodně nečekejte, i když srovnávání se rozhodně neubráníte. Typickou "redhotovskou" kytaru mi téměř žádná z osmnácti skladeb nepřipomíná, na své sólové projekty má Frusciante zřejmě úplně jiný copyright. Zato vokálově se určitě nezapře, ačkoliv hrát první housle mu očividně svědčí a on svého hlasového potenciálu jaksepatří využívá.

Při prvním poslechu Johnova nového alba jsem se dopustila jednoho vážného hudebního prohřešku. Přeskočila jsem první instrumentální minutu a půl z úvodní skladby "Carvel". Nemohla jsem odolat - měla jsem jedinečnou možnost napravit si dojem z alba By The Way a z pocitu, že už "nic není, co bývalo". V tomto mě Frusciante rozhodně nezklamal.

Zmíněná "Carvel" na mě působí jako taková zmenšenina celého alba - určité procento instrumentálních syntetizátorů (se kterými tentokrát experimentuje o poznání více a déle, než minule), příjemné kytary a hlas, který přechází z polohy drsně rockové do melodicky popové v poměrně předvídatelných, ale stále ještě sympatických smyčkách. Ano, i tady je bohužel znát ten všudypřítomný trend trochu takříkajíc "měknout", ale u Fruscianteho je to spíše stále ještě nacházení sebe samotného než následování nějakých zjevných "venkovních" tlaků.

Hodně náladově fungují instrumentální skladby, především předposlední "23 Go Into End" - předlouhá zasněná neuspěchaná působivá, ale těžko se hledá věcná souvislost s celou deskou. Album jiskří nápady, které jsou tu více, tu méně dovedené do konce, což bude ve finále nejslabší článek jinak celkem pevného řetězu.

Na desce jsou slyšet různé vlivy, ať už potvrzené (myslím, že Beatles na sklonku 60. let jsou Johnovi poměrně blízcí), nebo jsou to jen subjektivní asociace. Dvouminutová "This Cold" vám připomene Iggyho Popa, nápěv melodické "In Relief" možná starší Oasis. Celkově ale deska připomíná především samotného Johna Fruscianteho - tak, jak se profiloval v (pro jeho sólovou kariéru) zlomovém roce 2001. A to je pro všechny jeho stávající i budoucí fanoušky/posluchače výborná zpráva.

navštivte:
www.johnfrusciante.com/

poslechněte si:
www.johnfrusciante.com/ - odkaz demos