Novinky

Psí vojáci - U sousedů vyje pes

Psí Vojáci - U sousedů vyje pes Psí vojáci - U sousedů vyje pes
vydává Indies records,2001, 63:28

Psí vojáci už pobírají status legendy. Naposledy mi to připomněli na letošním Litoměřickém Kořenu. Při hysterii po skončení jejích základního vystoupení mi běhal mráz po zádech, vřava to byla nepopsatelná a až po čtyřech přídavcích byl jejich konečný odchod do zákulisí provázen smířlivostí. V době, kdy mnohým vrstevníkům s počátky v přelomu a na počátku osmdesátých let dochází dech (zde je asi na prvním místě připomenout přibližně stejně dlouho fungující Garáž), Psí vojáci stojí pevně na nohou a dávájí najevo, že se s nimi musí pořád počítat. Na druhou stranu, u jejich nezaměnitelného specifického zvuku se už nějaká radikální změna čekat nedala.

Přesto U sousedů vyje pes trochu jiné je. Leccos už naznačila minulé album - Psí vojáci jsou na desce především Filip Topol a tentokráte už jen dva (saxofonista Jiří Jelínek letos kapelu opustil) spoluhráči dobrovolně přebírají role doprovodných muzikantů. Topolovy výlety do krajin vážnohudebního romantizování vyvažuje několik skladeb v duchu starších alb - údernou rytmiku s valivými klavírovými party doplňuje tradiční deklamovaný zpěv. Motivy se částečně překrývají a opakují, ale tomu se nelze s tak úzkým spektrem zvukových prostředků ubránit, přidává tomu absence hostů, jedním ze světlých zjevení je použití zboostrované kytary v pozvolna doznívajícím plném akordu (úvodní Znaj se svý známí), které obstaral basák Luděk Horký. Pokud hledáme nějakou skladbu s ambicí hitu, bude ji nejspíš 2.2., za pozornost stojí také syrová U sousedů vyje pes, krátké ohlédnutí za smrtí Mejly Hlavsy. Energii dřívějších alkoholových destrukcí nahrazuje důraz na preciznější instrumentální pojetí skladeb a především tady je posun citelně cítit. Asi ne každý docení právě dlouhé klavírové pasáže, jenž pocházejí z jiného ranku, než se rekrutují posluchači Psích vojáků a z jiného ranku, z něhož vyšla sama kapela. Dva takto vzdálené světy se nedaří vždy spojit a v tom vzdálenějším je Topol osamělým tulákem, hledajícím domov. Tady se srovnání nehledá už tak snadno a místo přemýšlení dostanou více prostoru pocity. A skrze ně působí skladby Adagio či Largo velmi uklidňujícím dojmem. Stálou devizou jsou texty, stejně jako ty před dvaceti lety nestárnou.

Kapela se vedle zopakování svých nejsilnějších stránek posunula zase o kousek jinam, pozorným uším se s dalším poslechem objevují nové světy. Leckdo ji bude možná považovat za další sólovou desku Filipa Topola. Citelné zklidnění Psích vojáků ale nelze zaměňovat za nějakou změkčilost lety, typickou pro většinu déle hrajících kapel. Upřimnou syrovost už nám neservírují na zlatém podnose, musíme ji pozorněji hledat, ale není ji o nic méně. U sousedů vyje pes není nijak překvapující či mimořádně vydařená deska, ovšem kvalitativní laťka Psích vojáků a tím víc domácí nezávislé scény je i tentokráte vyrovnána, stejně jako fakt, že ještě stále mají a ještě alespoň chvíli budou mít co říci.