První dáma, opravdová

Při poslechu minulé desky musel člověk dávat hodně velký pozor, aby mu něco neuniklo. Deska hodně těžká na poslech, na pochopení. Od té doby už ve Vltavě uplynulo hodně vody a Načeva se nám vrátila se svojí novou a dlouho očekávanou deskou, která je...

...neobvyklá a ohromující. První půlminutová skladba ve vás navodí pocit ohromné svobody ducha, to už se do ní pomalinku ozývají tóny kytary a podmanivý hlas Moniky Načevy. Tentokrát to jsou až na jednu výjimku všechno texty z jejího pera. V pořadí druhá skladba Kolotoč má asi nejhitovější ambice. Houpavý rytmus kytary a basy, dětské sbory. Zvuk alba Fontanela je hodně mystický a niterný, myšleno v dobrém slova smyslu.
Monika Načeva a zvláště bubeník Vláďa Pecha si na Fontanele vyhráli s různými zvuky a samply a poskládali je do velmi účinné a nijak přeplácané koláže, která působí kompaktním dojmem. Oproti minulé desce dostal větší roli zpěv a melodie si s nám i nehrají na schovávanou tolik jako na albu Mimoid.
Některé skladby působí na prvním poslech trochu chaotickým dojmem. Rytmické vrstvy se překrývají, vyplouvají na povrch, aby se za malou chvíli opět ponořily a daly prostor dalším. Spolupráce s Létajícím kobercem či Michalem Ditrichem z Hypnotixu se ale podle mého názoru jen osvědčila a nahrávku hodně zpestřila.

Oproti právě vydávaným tanečním albům například kapely Skyline, je fontanela prodchnuta lidskou bytostí, je velmi živá a stále se hýbající. Místy ambientní, místy drum'n'bassová. Titulní Fontanela je ovlivněna orientálními prvky, zazní v ní didjeridoo, zpočátku místo textu slyšíme jen smích a dýchání. tahle deska nelze popsat, tahle deska se musí slyšet, tahle deska se musí prožít.