Novinky

The Plastic People of the Universe - Líně s tebou spím

Plastic people Představovat kapelu The Plastic People of the Universe je jen nošením dříví do lesa. Živoucí legenda původní české rockového hudby a originálního směru, který si název underground zasloužil víc než jinde, se představuje svým prvním studiovým albem. Přichází s ním po více než 30 letech, kdy se pokoutní nahrávky, sice špatné kvality, staly nejdůležitějšími deskami domácího příznivce neoficiálních proudů. Od ledna tohoto roku se paradoxně se smrtí Mejly Hlavsy zvedla velká vlna zájmu o jeho osobu a tím i o PPU, podařilo se i trochu rozhoupat vody dalších nezveřejněných nahrávek. Je nutno podotknout, že u Plastiků jde o celé klubko osobností a nová deska měla snad také ukázat, že jejich výkon nepadá a nezvedá se jen Hlavsovou smrtí. Trio sirotků Brabenec, Janíček, Kabeš s naturalizovanými Plastiky Joe Karafiátem a Ludvíkem Kandlem přizvalo ke spolupráci baskytaristku Evu Turnovou ze dříve sesterských DG 307 a kontrabasistu Ivana Bierhanzla. Výsledek ovšem jasnou odpověď na otázku, zda má smysl nadále pokračovat v kultu Plastic people, nedává.

Výrazný propad je především ve zpěvu. Absenci Hlavsova přirozeného civilního hlasu (až na závěrečnou Moc jsem si neužil, nacházející se už na Šílenství) může jen stěží nahradit nejčastější Janíčkovo nevýrazné huhlání, stejně tak Kandlův vystrašený projev v úvodním II. Podzimu (v duetu s Turnovou by spíše on měl hrát prim, takhle spíš přitakává, jako kdyby se teprve utvrzoval v tom, jak má text vlastně znít), o moc lépe nevyznívá vokál Kabešův či Brabencův, snad jen deklamace posledně jmenovaného v Panu K. či Konci léta obstojí i před přísnějšími pohledy. Textově sáhla skupina kromě Brabencova textu a dvou úprav B. Schulze, jednoho textu Z. Hejdy a P. Lapmla pětkrát najisto do arzenálu J.H. Krchovského, do jeho syrových sebeironických reflexí a vedle rozhodně nešlápla, pokud lze někde pozorovat mírnou změnu kurzu, tak je to zde. V hudbě, jejímž autorem je ze tří čtvrtin Hlavsa, je i přes nemožnost "jeho dohledu" nad konečným výsledkem, cítit také vliv jeho mimoplastikovských aktivit v devadesátých letech a spíše poloze rockové skladby než složitější kompozice pozdně předlistopadových Plastiků. S nadšením jsem kvitoval umírněnost Karafiátových kytarových partů, klávesy Josefa Janíčka kromě tónovému souzvuku s ostatními nástroji, právě tak typického zvuku Plastic People, zaznámenávají jistý posun k pestřejšímu pohybu po klaviatuře (spíše na škodu výsledku), podkresům táhlými syntetickými smyčci (jistá podobnost k Fiction, v Konečcích prstů ještě podpořená studeným hlasem Turnovské), basa trochu postrádá hutnou jednoduchost a tak nejtypičtějšími znaky zůstavají zběsilé freeimprovizace dechů Vratislava Brabence a viola Jiřího Kabeše.

Podoba alba v předzvěsti jeho vydání se jistě rýsovala v hlavě nejednoho příznivce domácích hudby, všeobecně se vědělo o hudebním konzervatismu zbytku kapely, o jejich ostrém odmítnutí moderních technologií, tak jak je přineslo Šílenství, o definitivní absenci různorodými hudebními prostředími protřelé osoby Milana Hlavsy. Toto jenom podtrhl pro konečný výsledek zřejmě nejdůležitější post posledního slova, který zůstal buď neobsazen či naopak přehlcen. Do těchto úvah se také Líně s tebou spím trefuje, velký údiv nad jeho podobou tedy není na místě. Překvapivá je spíše nevýrazná atmosféra skladeb přímo nabízející označit album jako odfláklé, natočené bez zájmu a z povinnosti. Takový pocit na mě také první (a poslední?) studiové album The Plastic People of the Universe zanechává. Nelze jej označit jako vyloženě slabé, ovšem jasně padá pod průměr zvukově horších, ale náladově a materiálově silných archivních nahrávek. Než bude dokončena pověstná edice Jaroslava Riedla z plastikovských archivů, čekám na zodpovězení otázky nejzákladnější - Jak budou vypadat následující měsíce (a roky?) legendy zvané The Plastic People of the Universe?