Od roku 2005, kdy Taylor Kirk vdechnul život svému alter egu jménem Timber Timbre, vydal již tři řadová alba. Na tom posledním bezejmenném ukazuje, jak také může znít současná folková a bluesová hudba. Bez dvanáctkových klišé a otrockého vlivu historie. Album se evidentně nechalo inspirovat kořeny bluesové a folkové hudby, ale zároveň si našlo vlastní cestu a to je také jeho nejcennější devíza.

Taylor Kirk nezapírá kořeny své hudby a nesnaží o originalitu za každou cenu. Tím je v konečném důsledku velmi sympatický a nakonec přinejmenším osobitý. Jeho vokál není zrovna prototypem bluesového zpěváka (koneckonců je to bílý Kanaďan). Varhany i atmosféra písní připomenou Nicka Cavea z přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy charismatický Australan byl nejvíce nasáklý blues. Na rozdíl od Cavea ovšem Kirk nevládne ani postpunkovou razancí, ani srdcerváčským vokálem.

Naopak, Kirkovy skladby postrádají syrovost a expresivitu rockového projevu. Popravdě řečeno s hlasem, jakým disponuje by to bylo spíše legrační, kdyby se o něco podobného snažil. Kirk je silný někde jinde, rozvážná instrumentace i zpěv v ruku v ruce s temnou atmosférou tvoří akceptovatelnou alternativu. Písně jedna po druhé plynnou pomalu a bez zádrhelů, jak řeka Mississippi ve své deltě a vy můžete přemýšlet a dumat o tom, jak by se na tuhle intelektuální reinkarnaci blues tvářili staří černí bluesmani.

Nejvíc se žánrovým archetypům přiblíží skladba Trouble Comes Knocking, kde je jasně patrná bluesová harmonie a rytmus, avšak paralelně s tím píseň překvapivě doplňuje píšťala a housle a melodie navíc vzdáleně připomíná slavný tradicionál House Of Rising Sun. Moc pěkná je i závěrečná No Bold Villain. Zní domácky a intimně. Jako by jí nahrával Alan Lomax na zápraží domu, za vlahého letního večera, někdy ve třicátých letech minulého století, kdy byl život ve svém tempu klidnější a jednodušší.

70 %

navštivte:
www.timbertimbre.com

poslechněte si:
www.myspace.com/timbertimbre