„Nezpívat ta holka anglicky, to by bylo jiný kafe,“ posteskl jsem si nad nahrávkami, které umístila indicko-kanadská skupina Autorickshaw na YouTube. Ale – s albem So The Journey Goes v ruce – měním názor. „Takovou (většinou) akustickou muziku si nechám líbit!,“ spokojeně konstatuji.

World jazzové album křtěné Bollywoodem má slušné ambice. Jako celek je pestré i hudebně nejednoznačné, jakoby si ani muzikanti nebyli jistí, odkud jsou/jdou a kam kráčejí. Je zřejmé, že jistá, funkově rytmická či naopak hravá basa Riche Browna uspokojí fanatiky jazzových improvizací (Surya). A nejen ona.

Éterický (finální jazzrocková Heavy Traffic), indicky lidový (Vara Sapta Swara), slabikově ekvilibristický (Chana), rozkošnicky znějící (Aaj Ki Raat) či skatující hlas vokalistky Suby Sakaran je poznávacím znamením i pokladem kapely. A zpěvačka, jíž lze – díky řadě cen a poct - označit za indickou world music celebritu, si hudbu užívá. Skladba So The Journey Goes je esencí všeho (dobrého), co disk nabízí, jako hříčka působí Nalina Kanthi, čerpající z indické /hudební/ historie. Na místě Suby bych si uměl představit Janu Koubkovou i Ivu Bittovou, je to podobný druh zanícení, radosti, bláznovství i pokory (Maa).

Podstatné tu jsou i perkuse tanečně rytmické či náladotvorné. Některé „jasně“ indické, jiné... nevím. U takového alba ale asi není ostudou přiznat, že je něco až tak exotické, že se s tím Evropan setkává možná poprvé. Ve zpěvaččině autorské písni Surya se hlas potkává s klavírem a elektrickou kytarou, aniž by měl posluchač – v kontextu písní ostatních – pocit, že se tu děje cosi nepatřičného. Inu, klíčovými slovy zde jsou world a jazz...

Jiný způsob přemýšlení o hudbě ukazuje song Bird on a Wire, v němž asi pozná hit Leonarda Cohena napoprvé málo kdo. „Má 7/4 rytmus a melodií adaptovanou do jihoindické ragy Kalyani,“ lze se dočíst v pozvánce Respectu do Akropole i na obalu CD. Tak proto! Se zasněnou Manju Nihar s Autorickshaw navštívíme severní Afriku předminulého století, tři skladby včetně titulní - v rozjezdu ještě excelentní jazzůvky - si zpěvačka psala sama, jednu „má“ s Edem Hanleym, který na tabla hraje na celém albu. A dechy v Aaj Ki Raat nás „vrací“ až k instrumentaci Pink Floyd z alba Atom Hearth Mother.

Protože ale pořadatelé přibalili k předloňskému albu i CD Four Higher (2004), taktéž skupinou Autorickshaw vydané v Kanadě, pár slov ještě k němu. Usměvavá zpěvačka i díky dvěma cůpkům vypadá v bookletu jako školačka, v kontrastu k tomu zní úvodní skladba Safraswati potemněle až mysticky; má blíž k hudbě Dead Can Dance než do jazz clubů.

Byť si zpěvačka již písničky psala, půjčovala si i od slavných jazzmanů (Duke Ellington, Dizzy Gillespie) a v kapele s ní hráli Rich Brown i Ed Hanley, starší album Autorickshaw je stylově čistší, žánry moc nemíchá. Fůze se zde koná asi jen ve skladbě Chennai Five-O. Z alba je cítit více improvizace a vznášení. Třeba Unjalur je jazzovou kompozicí s pěkným klavírem, mohla by ale klidně vzniknout v Evropě či v Americe; karí z ní nevoní. Opakem je výpůjčka A Night in Tunisia a tak bych mohl pokračovat...

Přídají-li Autorickshaw ke svým aktuálním skladbám i cosi z debutu, nabídnou návštěvníkům Akropole cestu časem i pohled do své hudební kuchyně. A jistě bude zajímavé sledovat, kam se pohne vývoj v případě tohoto projektu. Vždyť se možná schyluje k dalšímu albu Suby a spol. a Praha by už mohla i cosi nového od této squadry vyslechnout.

80 % / 65 % (debut)

navštivte:
www.autorickshaw.ca

poslechněte si:
myspace.com/autorickshaw