Co jiní předstírají, on má v sobě. Kde ostatní blouzní o originalitě, on nepřemýšlí a bez náhubku užívá života se vším, co přináší. Jindra Holubec má mnoho hudebních poloh a východisek, v první řadě ale zůstává naprosto spontánní. Řada písniček tak zřejmě vzniká úplně bezděky, bez koncepce a bez plánu: a v jejich přímočaré opravdovosti je jejich největší síla.

Základní je obsaženo hned ve skladbě Jasan, která následuje za rámující imitací americké pop music George Peterson (album uzavírá obdobný vtípek Frankie Jones). Všechno je jasné jak facka, stačí si vzít pilku a najít krásný strom – a možná potkáte i obézní ženu, která vám zazpívá: „Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá.“

Jen těžko najít jasnější poselství o vzácném daru života. Jindra Holubec dovádí, pitvoří se, blbne, zpívá, šišlá a huláká. Dozvíte se, proč Pavel různým stylem bourá maso, ale také si melancholicky zavzlykáte u Plotu: „Tak dost a poškrábej svý nebe a podle toho sám sebe vítej, a potom nehtama drápej se do kůže, ono to pomůže... Marně?“ – Kdepak, marný Valerij Dubjanin není. Je pestrou fantazií a obnaženým světem bez pravidel. Holubec se v něm ukazuje jako drsný, cynický, ale také vlídný a upřímný.

Odkazem k brněnské alternativě konce osmdesátých let je píseň Dojezeno, dopito, zdánlivým překvapením smutná skladba Slunko, o dětech, co ve tvářích mají špínu a prach a v srdcích zemřely jim dlaně, která končí rozervanou operou. Lehce disharmonické Srdcechody odkazují na Václavkovy sólové desky, ačkoliv o nějaké poklidné meditaci nemůže být řeč. Dialektika je všudypřítomná a rarach v titulním Valeriji Dubjaninovi zpívá: „Dívej se kolem na tu všemocnou krásu, kromě bolení kolen bezzubý úsměv pár vlasů.“

Ticho léčí, ale v Holubcově podání je také batohem plným výčitek a tisícem vypnutých tlačítek. Řeže, končí zvukovou grimasou a ranit mohou jen slova. Ta Holubec užívá stejně citlivě jako exaltovaně a překotně. A skvěle mu při tom sekundují tradičně také bratr Michal na basu, hostující houslista, performer a producent Tomáš Vtípil, na kytaru Vladimír Václavek a další.

Jindra Holubec, který na sebe poprvé výrazně upozornil na Malé Alternativě, je člověk spontaneity, hudby a činorodosti. Je mu úplně jedno, co hraje: experimentuje často a rád. Je znalec života, ve kterém nehledá komplikace: vnímá jej zpříma, bez příkras a ještě se u toho znamenitě baví. Alternativa? Jazz? Funky? Přihořívá. Především nekonečný večírek a oslava života.

85 %

navštivte:
bandzone.cz/jindraholubec