Primavera Sound 09, 28. - 30.5., Barcelona, ES (den třetí)

Justin K. Broadrick, hnací motor projektu Jesu, se při svém vystoupení musel konfrontovat s ostrým slunečním světlem podvečerní hodiny, třicetistupňovým vedrem a, narozdíl od zbytku kapel vystupujících na ATP stagi, prořídlým, z odpoledních subtropů malátným publikem. A je pravda, že nezasvěceného diváka dvojice (Broadricka doprovázel jen baskytarista) pravděpodobně nepřesvědčila - a to i přesto, že pro vystoupení vybrali ty nepřístupnější a "nejpopovější" věci napříč diskografií.

Podivně dusivá krása písní z EP Silver nebo Lifeline vynikne mnohem víc v uzavřeném prostoru, kde soustředění nenabourává 100 + 1 jiných, zde typických festivalových elementů. Ne snad, že by se do jejich hudby nadalo tzv. ponořit, ale ten efekt byl přece jen jiný: civilnější, normálnější, chybělo tomu tajemství, iluzi kterého jinak Jesu vytváří téměř dokonale. Druhým, asi sotva přehlédnutelným (a přeslechnutelným) problémem bylo, že Broadrick tentokrát vůbec nezvládal zpěv. Bylo to falešně, netrefoval se do začátků, udržet výšky dávalo evidentně spoustu práce. Jeho mírně rezignovaný, útrpný a snad i omluvný pohled dával tušit, že si je svoji aktuální formy dobře vědom. Jesu nebyli zklamáním (pro některé fanoušky právě naopak), ale nepochybně dokáží zahrát mnohem, mnohem lépe. (Apačka)

Bez diskuse největší hvězdou posledního festivalového dne, a vlastně i celé letošní Primavery, byl Neil Young. Fakt, že organizátoři po většinu času jeho vystoupení všechny ostatní stage nechaly zamrznout, takže se prakticky valná většina lidí shromáždila v prostoru před hlavním pódiem Estrella Damm, mluví za vše. A jako správná největší hvězda na sebe také Neil Young nechal nějakých 20 minut čekat. Dvacet minut, po kterých přišel na pódium s doprovodnou kapelou čítající mimo jiné bubeníka, baskytaristu a doprovodné vokalistky.

Zhruba stominutový koncert byl rozdělený na tři pomyslné části. První ostřejší, druhou pomalejší a více do country (během níž byl po většinu času na pódiu sám), a třetí opět rockovější. Pro playlistu chtivé fanoušky budiž zmíněny některé z odehraných skladeb: Mansion on the Hill, Heart of Gold, Hey Hey, My My, After the Gold Rush, Are There Any More Real Cowboys, Old Man, Southern Man, Cinnamon Girl, The Needle and the Damage Done a také Get Behind The Wheel z letošní nové desky Fork in the Road... Třiašedesátiletý Neil Young (čas od času střídající elektrickou/akustickou kytaru s foukací harmonikou či pianem) hýřil energií a nadšením, které by mu, nejen při jeho kytarových sólech a nekončících dohrávkách s bubeníkem, mohl leckdo o dekádu mladší závidět. Úplně na konci pak zazněla monstrózní Rockin‘ in a Free World, po níž se ještě Neil Young jednou vrátil, aby odehrál poklidný přídavek A Day in the Life, kterým definitivně zakončil svůj barcelonský koncert, o němž nelze mluvit jinak, než v superlativech.

Solidní žánrová změna nastala s vystoupením Liars, kteří jako první opanovali znovurozmrznuvší ATP Stage. Zatím poslední, eponymní deska bohužel kvalit dvou předešlých řadovek nedosahuje, a co je ještě více bohužel, koncert také podle toho vypadal. Liars odehráli prakticky po jedné či dvou skladbách z předchozích alb (z výtečné They Were Wrong so We Drowned zazněla snad pouze titulní Broken Witch, navíc v nepříliš vydařeném podání) a jinak se po většinu času věnovali buď novému, dosud nevydanému materiálu, nebo aktuálnímu albu, přičemž paradoxně vynechali jednu z nejlepších věcí na něm – Sailing to Byzantium. Živé podání navíc oproti studiovým verzím skladeb mělo daleko méně energie, než jsem očekával. Přesto se ale zhruba uprostřed před pódiem vytvořil solidní kotel, ve kterém to vřelo tak, že podobných situací pravděpodobně neznalí španělští security men neustále svítili baterkou do nejnebezpečněji vypadajících míst a snažili se pogující osazenstvo (marně, jak jinak), zklidnit.

Ghostface Killah si na pomoc ke svému vystoupení na Pitchfork Stage přizval ještě dva další rappery, aby společně do produkce pouštěné DJem schovaným za gramofony, křičeli do přebuzených mikrofonů své nesrozumitelné flows, přičemž publikum do rytmu mávalo rukama a... A vlastně celkově se jednalo o klasický hiphopový koncert, kterému fakt, že ho má na svědomí jeden ze členů slavných Wu-Tang Clan, na kvalitě nijak nepřidal. Únik na dvacetiminutovou skákačku se Simian Mobile Disco před započnutím koncertu EL-P se nakonec ukázal více než správným řešením. Nebýt faktu, že na živou podobu aktuálního alba Jaimeho Melina jsem byl maximálně zvědavý, novodobé disko britské dvojice James Ellis Ford a James Anthony Shaw by si mě spolehlivě udrželo až do konce jejich live-setu.

I’ll Sleep When You Are Dead je podařená deska a stejně lze mluvit i o jejím živém podání na letošní Primaveře. EL-P si na stage přizval ještě jednoho rappera, hudební složku vystoupení obstaral DJ za gramofony a v porovnání s tím, co předvedl v Barceloně Ghostface Killah, byla hodinka s tímhle brooklynským producentem a rapperem v jedné osobě hiphopovým zážitkem na úplně jiné kvalitativní úrovni. Kombinace tvrdšího hip-hopu s noiseovými prvky a nekompromisním rapem Jamieho Melina a jeho kolegy za druhým mikrofonem měla potřebnou zlou energii a i když i tady se pod stageí samozřejmě mávalo rukama, výsledný pocit z celé show byl o poznání pozitivnější.

Flows obou aktérů se takřka nepřetržitě valily v nekončících proudech agresivně vyslovovaných/křičených slov (kterým bylo, na rozdíl od těch, které chrlil Ghostface Killah, daleko lépe rozumět), jako když na vás ve zlém snu padají stále větší a větší balvany ze skalního útesu a vy nemůžete dělat nic jiného, než jen bezmocně přihlížet. Tracky jako Tasmanian Pain Coaster, Smithereens a především Up All Night měly v live podání až ničící sílu. O čtvrté hodině nad ránem už nebylo pochyb, kdo můj osobní hiphopový miniduel vyhrál na celé čáře.

Sonic Youth byli pro pár tisícovek lidí další z vrcholů celého festivalu a nutno dodat, že i optikou nepříliš vděčného, v zásadě náhodného kolemjdoucího byl jejich koncert slušným standardem (v kontextu jejich statusu legend). A i kdyby se stalo, že by někdo na stage Estrella Damm zabloudil z nudy, povinnosti nebo zvědavosti, zřejmě neměl problém zdržet se do konce. Klidně i jen kvůli Kim Gordon, té neuvěřitelně sexy basačce (56) (sic), která v roztrhaných silonkách, rozevláté košili a zdobené rukavičce rajcovala úplně všechny, ale v první řadě kameramany, kteří ji na velkoplošných projekcích dopřávali nejvíc prostoru. Patrně po zjištění, že Ranaldo je moc starý a Moore zase ošklivý.

Jejich setlist byl ve znamení pohrávání si s očekáváním; pravda ale je, že nakonec vyhrála na celé čáře nová deska The Eternal. Z té zaznělo hned sedm skladeb, což byla větší půlka koncertu. Dobré a vtipné bylo, že u některých písní (třeba Sacred Trickster) ani nebylo poznat, že deska vlastně ještě ani nevyšla. Zmíněným náhodným kolemjdoucím se zavděčili třemi skladbami z Daydream Nation (s vrcholem v The Sprawl), perfektním zvukem a vůbec celou energií show, srovnatelnou třeba s vystoupením v Divadle Archa předloňské léto. Snad aby nezůstali pozadu za svými kolegy a aby dostáli své pověsti, po poslední, přídavkové Expressway to Yr. Skull se pustili do dlouhého noisového vraždění, které udělalo originální, hlasitou tečku za všemi letošními kytarami na Primaveře. A věřte, že každý festival by takovou chtěl.

Celý letošní Primavera Sound mi na stagei Ray-Ban Vice uzavřela dvojice Francouzů Zombie Zombie. Těžko byste asi na současné scéně hledali ošklivější kapelu, nutno přiznat, nicméně hraje jim to dohromady hodně solidně. I když takové show, jakou předvedli v únoru v Berlíně na festivalu Club Transmediale, jsem se v Barceloně nedočkal. Částečně za to patrně mohli i Black Lips, kteří ukončili svůj koncert v momentě, kdy už měli Etienne Jaumet (obsluhující syntezátory) a bubeník Cosmic Neman začít hrát, takže organizátoři je nakonec po třech skladbách (které měly každá tak kolem deseti minut nutno dodat) utnuli, aby je na pódiu mohl vystřídat DJ (sic!) Fra. A částečně za to patrně může i fakt, že Zombie Zombie daleko více sedí (podobně jako třeba Danu Deaconovi) malé kluby s užším kontaktem s publikem.

Kombinace krautrocku, hororových motivů a donekonečna zacyklených syntezátorových smyček, do nichž Cosmic Neman bubnuje jako o život a vydává děsivé skřeky po vzoru Fuck Buttons (jejichž koncerty nemůže vystoupení Zombie Zombie čas od času nepřipomenout) má sílu postupně dostat publikum do tranzu a užít si skladby ze zatím jediné (pravda, že průměrné) desky A Land for Renegades daleko víc, než při domácím poslechu. Až do tohoto bodu sice tentokrát Zombie Zombie nedospěli, ale i tak to byla před poslední ranní cestou z festivalového areálu k nejbližší stanici metra pěkně obskurní tečka za letošním ročníkem Primavera Sound.

Je ještě potřeba dodávat, že za "vydařeným ročníkem" Primavera Sound? Nejen díky krásnému počasí, chytře rozmístěným stageím po sympatickém areálu Parc del Fórum na pobřeží středozemního moře, (až na nekončící fronty u automatů na nápoje, kde se vyměňovali peníze za lístky) bezchybné organizaci a samozřejmě line-upu tento barcelonský festival znovu ukázal, že bez větších problémů obstojí i vedle gigantů Roskilde, Sziget, Rock Werchter či Glastonbury.