Five Seconds to Leave, This Will Destroy You, 25.4., Yacht, Brno

Večer v Yachtu otevřeli Five Seconds to Leave. Trojici z Jindřichova Hradce není cizí v žánru klasický přístup, začíná písně poklidněji a postupně je směřuje k bouřlivému finále. Tuto hru zvládají Five Seconds to Leave dokonale a ještě ji dokážou podtrhnout videoprojekcí, jež je nedílnou součástí jejich show. V sobotu večer na plátně převládaly černobílé obrazy: střídání rozmazaných šedivo-černých útvarů, mořský příboj či detail na postarší dámu, jejíž španělský zpěv zněl z playbacku při Seventh Wave (Here Comes The Flood). Bolestí naplněný překrásný vokál, jež tradičně vyzní nejlépe a capella, kupodivu nebyl nijak degradován ani za doprovodu kytarových riffů.

FSTL nebudovali atmosféru vrstvením jedné melodie na druhou, spíše využili repetitivní opakovaní motivů k vytvoření hutné, valivé mantry. Přesto na nejsilnější momenty došlo až v divokých závěrech písní – při nich drásavé temno střídal příval energie a hluku, přičemž dění na pódiu plně korespondovalo s promítanými obrazy, na kterých se zuřivé vlny lámaly o skály, padaly bomby, bortily se budovy a vznášela se oblaka prachu, cihel a prken.

Set This Will Destroy You začal až čtvrt hodiny před jedenáctou a i jejich hudby neznalým bylo záhy jasné, že tato kapela na to jde jinak. Pokud se dají pro post-rock mnohdy charakteristické mnohaminutové jemné ambientní pasáže předcházející závěrečným divokým kytarovým orgiím nazvat jako fáze svádění, používají TWDY v mnohém jiný model dobývání. Necílí na nadrženou groupie, které stačí osm minut něžností před tím, než se poddá krátkému záchvěvu zvířecích pudů. Jemné melodie rozvíjí po celou délku písní, jež dokážou obhájit svoji existenci často i při netradičně krátkých stopážích.

Melodickou kostru skladeb obstarával na nízké židličce usazený Jeremy Galindo, kytarové ruchy a rozostření pak Chris King. Ke zvuku kapely ale významně přispívaly i nasamplované pasáže. Už v úvodní A Three Legged Workhorse hrály mnohem dominantnější roli, než tomu je při poslechu jejich eponymního alba, a ještě výrazněji zněly taneční beaty v They Move On Tracks of Never Ending Light. Síla celku vyznívala v kombinování jednotlivých prvků: křehkých melodií, drásavých ploch, silné basové linky a vzájemném doplňování nasamplované a živé rytmiky.

Koncert se táhl jako jedna velká hudební plocha, mezery mezi jednotlivými písněmi byly vyplňovány kytarovým rozostřením hojně využívaným i v jejich samotném průběhu, takže bylo pro publikum těžké oddělit jednotlivé skladby a ve správný moment zatleskat. Ostatně uširvoucí kytarový šum linoucí se z repráků po prvním odchodu kapely z pódia vyvolával jistě ne jenom v mém případě pochyby o tom, jestli kapela nějaké tleskání a pokřikování může vůbec slyšet. Přídavek přesto přišel a s ním skončilo i čekání na pořádnou porci kytarové špíny. Skvělý koncert tak dostal slušivou tečku.