„Můj život je erotickej film,
ve kterým se houby stane,
Můj život je erotickej film,
příšerně sestříhanej“
(Erotickej film)

Sto zvířat baví koncerty a dámou v klobouku, ska songy se stylovými přesahy a slogany, které dlouho z hlavy nevyženete. Obal jejich novinky Postelový scény je jen zdánlivě méně nápaditý, než cover předchozího CD Rozptýlení pro pozůstalé. S názvem koresponduje, jen jsou muzikanti na smuteční slavnosti pro oko vděčnějších, než pár tahů černou a červenou fixou.

„Jak ženská vyhoří,
když doma nemá chlapa,
kterej by zahřál jí
a tebe poslal někam
královno temných spádů...“
(Královna temných spádů)

Dechy jak od Joe Jacksona či Jamese Browna: poctivé, funkční. Pódiová show i vtípky s přesahy. Vymyslí si slogan Nástěnku chci za ženu, vyřídí si tak dětské účty s Mrazíkem a je tu příběh smutné nástěnky z manželské poradny. „Všechno co říkám, jsou banality, nikdo mě nevnímá pořádně...“ zpívá v ní Jana Jelínková, ta dáma v klobouku. Odpíchnutá Nástěnka jde ve stopách hitů slovenských Polemic, z reggae soulové skladby Postelové scény cítím YoYo Band z časů, než mu popletly hlavu peníz a uvnitř dance hall intermezzo Dr. Karyho.

Novinka Sta zvířat je zábava vděčná, ale ne vždy rozjuchaná jako reggae Víno s klokanem (s cirkusovou mezihrou). Nostalgická naléhavost dělá z Královny temných spádů, dalšího Janina vokálního sóla, zážitek. A ten pocit se naplno vrací v melancholické Ikaros pro chudý. „Víš jestli noci patřej milencům, nám dvěma patřej rána...“ – cítíte ten smutek? Jeden by brečel.

„Vo co jde, vždyť je Bůh taky sám“
(Mrtvej pán)

Se sérií Recept, Havran (duet Jana/Jan Kalina) a Návod jak ji sbalit se „vrací“ Sto zvířat na přelom 70. a 80. let minulého století, kdy Britové tančili na „dvoutónovou hudbu“ kapel Madness, Specials, Selectors či The Beat, z jejichž hudby dnešní ska kapely vycházejí – a třeba o tom ani neví. Úvod nostalgické Návod jak ji sbalit „Tak jako každý eskymácký dítě, rozlišuje dvacet druhů sněhu...“ snad odkazuje na knihu Cit slečny Smilly pro sníh. I ji doporučuji, film podle ní (Stopy ve sněhu) ale už tak dobrý není.

Jakoby Zvířata s rozkoší chroupala mexické cukrové kostřičky, vystřihnou si veselý song o smrti Mrtvej pán. „Zbyl z předchozího CD?,“ hádám.

„Otec si byl jistej, máma nejistá,
nikdy nevíš, co ti život přichystá...“ (U nás se dojídá)

Na rozdíl od pár ska part z Česka, které dávají přednost angličtině, jsou Sto zvířat mistry českých slov. Tomáš Belko, tenorsaxofonista a zakladatel kapely, je z rukávu sype s lehkostí a samozřejmostí, ironií, (černým) humorem. Příkladem budiž i Nevýchovný koncert, finále Postelových scén.

A pokud se v bookletu u obnažených fotek členů Zvířat nenecháte nachytat, klobouk dolů! Mě i ženu ta banda svými odkrývacími obrázky, zvláště tím posledním, dostala.

75 %

navštivte a poslechněte si:
www.stozvirat.cz