Hudbě Mono se obvykle přisuzuje nálepka „instrumentální post-rock“. Japonští mistři silných melodií se však vymykají tradiční představě kapely ze zmíněné „škatulky“. Nestavějí kolem sebe hradby z riffů jako Pelican nebo Red Sparrowes, lákají oběť jemnými tahy smyčců a kytarami ji ubíjí, až když je lapena v jemných orchestrálních sítích. Zakladatel Mono, Takaakira Goto, přistupuje ke skladbám jako k symfoniím, nikoliv jako k rockovým písním.

Pátá deska skupiny, Hymn To The Immortal Wind, je tak rozkročena mezi klasickou hudbou a světem kytarových riffů. Stopáž sedmi tracků činí takřka sedmdesát minut a dvacet osm nástrojů, které byly při nahrávání použity, posluchače doprovodí na cestě plné emocí. Inspiraci skladbám lze hledat v přírodních živlech v celé škále svých podob. Písně jsou vystavěné na postupné gradaci; dá se tak říci, že se věčný vítr proměňuje z lehkého vánku v zuřivou vichřici.

Přes záhy jasná pravidla hry deska nenudí, nápaditost fází počátečního svádění rozvíjí pokaždé jiný příběh. Zvonkohra a klidné vybrnkávání v úvodní Ashes in the Snow přechází v silnou smyčcovou pasáž, jež se záhy počne doplňovat s bicími, které v posledních třech minutách ovládnou s rozostřenými kytarami zcela scénu. Burial at the Sea je vrcholem alba, smuteční pochod doprovázený temnými celly není jen postupně zhutňující bolestnou poutí za divokou kytarovou katarzí. Kytary totiž nehrají pouze jednostrannou roli „rozbrušovačů“, první minuty patří jejich jemným melodiím a ony se subtilním řinčením činelů v pozadí jsou po celý track nejdůležitějším vyvažovacím prvkem k těžkým úderům do tympánů udávajícím fatalistický rytmus. Cesta k finální gradaci tak není vystavěna čistě na efektu neustále se nabalující sněhové koule, a možná proto vyznívá závěrečný záchvěv bojovné agrese o to přirozeněji.

Z nad deset minut dlouhých opusů vybočují jen tvrdých riffů prosté Silent Flight, Sleeping Dawn a Follow the Map. V první z nich dominuje flétna s piánem, smyčcový závěr v druhé písni by byl náležitou kulisou k šťastnému závěru historického dramatu. Právě jakási důstojná krása je jedním z hlavních znaků hudby Mono. Je přítomna v piánem vedené Everlasting Light i v údernou rytmikou protkané The Battle to Heaven či doslova hmatatelně zuřící vánici v Pure as Snow (Trails of the Winter Storm). Odkrytí kouzla alba Hymn To The Immortal Wind vyžaduje nepochybně soustředěný poslech, za koncentraci se však posluchači odmění emocemi nabitým zážitkem.

90 %

navštivte:
www.mono-jpn.com

poslechněte si:
myspace.com/monojp