Richard Pinhas and Merzbow – Keio Line

Různé kolaborace napříč elektronickou scénou vyvolávají vždy nejrůznější očekávání, spojí-li však své síly tak silné osobnosti, jakými bezesporu jsou Richard Pinhas a Masami Akita aka Merzbow, jedná se o událost vskutku mimořádnou. Zatímco první jmenovaný patří dnes již k nestorům francouzské elektronické scény, a kromě řady sólových alb má za sebou působení ve dnes již legendární formaci Heldon, Merzbow je synonymem pro nekompromisní japonský noise posledního dvacetiletí.

Přestože oba svou hudební kariéru nastartovali v 70. letech, jejich hudební uvažování a použitý zvukový arzenál jsou velmi odlišné. Zatímco Pinhas již za existence Heldon vytvářel rozsáhlé instrumentální plochy, v nichž kloubil analogovou elektroniku á la Tangerine Dream s minimalistickými kytarovými figurami v duchu Roberta Frippa, Akita od počátku vsadil na nekompromisní nestrukturovaný hluk, zbavený často posledních stop melodií a rytmů. Mnohem bližší spojovací můstek pro oba hudební protipóly by se spíše našel v uvažování obou protagonistů, neboť jak Pinhas tak Akita jsou navíc zdatní i v jiných uměleckých oborech, zabývají se filosofickými tématy a aktivně se vyjadřují k palčivým otázkám moderní společnosti.

Jejich cesty se sešly v říjnu roku 2007, kdy Pinhas koncertoval v Japonsku (kde se mimochodem evropští autoři z oblasti space-rocku, psychedelie a alternativního rocku vždy velmi cenili) společně se svým spolupracovníkem Jerome Schmidtem. 21. října odehrál Pinhas spolu s Merzbow svůj první improvizovaný set, přičemž oběma protagonistům se hraní natolik zalíbilo, že na závěr Pinhasova japonského pobytu spolu spontánně natočily několik desítek minut společného materiálu.

Tento záznam se po důkladném mixu stal základem pro dvojalbum nazvané podle jedné z tratí tokijského metra (Keio Line), kde se poblíž jedné z jejich stanic (Shinjuku) ve studiu nazvaném Peace Music nahrávalo. Co na něm slyšíme, je jakási bezbřehá a fantaskní jízda s charakteristickým zvukem Pinhasovy kytary, jež se po různých elektronických úpravách (nelze nevzpomenout na legendární frippertronics Roberta Frippa) stává melodickým základem pro Akitovy hlukové ataky a rytmické pulsace. Kdo však zná alespoň některé z více než 250 alb Merzbow, uvědomí si, jakým citlivým a na jeho poměry v podstatě decentním způsobem zde Pinhase doplňuje.

Ve výsledku se totiž jedná o velmi sevřenou, až takřka psychoaktivní nahrávku s ohlasy nejen v raných nahrávkách Heldon, ale evokující některé výrazové prostředky kontinentální space-elektroniky a krautrocku 70. let - ovšem v daleko modernějším zvukovém kabátku. Konečně, zdá se, že dvojalbum Keio Line se může v nejbližší době dočkat svého následovníka, neboť další společné koncertní aktivity obou aktérů v loňském roce naznačují, že si navzájem padli náramně dobře do oka.

90 %

navštivte:
www.richardpinhas.com
www.merzbow.net