Už nějakou dobu se proslýchalo, že básník J. H. Krchovský (vlastním jménem Jiří Hásek) se nechal přemluvit k zhudebnění vlastních textů. Nyní máme před sebou zakonzervovaný výsledek jeho snah. Patnáct skladeb s texty z let 1979 až 2007. Není to první básníkova hudební zkušenost. V osmdesátých letech byl členem O.P.N., jimž mimochodem v roce 2005 vyšla u Guerilla Records rekapitulační deska Procházka urnovým hájem (stejnojmenná píseň se objevuje i na Naposled).

Od té doby uplynulo v řekách hodně vody a návrat k rockovým kořenům nebyl pro Krchovského jistě snadný. Naproti tomu muzikanty asi těžké naleznout nebylo. Renomé, které Krchovský v undergroundových kruzích požívá, je značné a proto v sestavě, která CD nahrávala, naleznete taková jména jako: Jiří Michálek (OPN, DG 307, Echt! - bicí), Tomáš Schilla (Plastic People, Půlnoc, Národní třída, Domácí kapela, DG 307, Echt! - cello), Ota Sukovský (DG 307, Domácí kapela - baskytara) a Pavel Cigánek (Psí vojáci, DG 307, Sladký konec – housle, kytara).

Poznámka pod čarou: Krchovského básně zhudebnila už hezká řádka skupin, avšak sám autor až na výjimky spokojený nebyl. Osobně si ale myslím, že pár klenotů by se v hlušině nešlo. Kupříkladu zpracování Krchovského textů Hudbou Prahou patří k těm nezapomenutelným.

Je vcelku překvapivé, že hudební složku nahrávky má na svědomí sám Krchovský a kapela mu „jen“ pomohla realizovat nápady. Melodie a aranžmá korespondují s duchem dekadentně nihilistických básní. Je logické, že tahle nahrávka vám do skoku vyhrávat nebude, to spíše k pohřebnímu pochodu (Marche funébre). Krchovský jako kytarista (a bohužel ani jako skladatel) není žádný ekvilibrista, ale od instrumentálních výkonů, kde dominují smyčcové party, tu má koneckonců kapelu. Ta se sice snaží, avšak ubránit posluchače jisté monotónnosti přece jen nedokáže. Hraje takříkajíc na jistotu a nikterak inovativně. V tomto směru se pohříchu příliš překvapivého neodehrává.

Jednoznačnou devizu nahrávky spatřuji ve frontmanově výrazu (a síle básní, samozřejmě), který je jakýmsi průsečíkem Pavla Zajíčka a Mikoláše Chadimy. Spíše než o zpěv se tedy jedná o jakousi melodickou deklamaci. Dobrým tréninkem byla Krchovskému jistě pravidelná autorská čtení. Barva a jistý tón vokálu J. H. Krchovského jako by byly k těmto účelům stvořeny. Temný odstín povětšinou neradostných písní (výjimkou budiž například sexuálně laděná Vlak jede krajinou) získává autorským přednesem další rozměr, je naprosto přirozený a tudíž i uvěřitelný.

Možná jsem od tohoto alba po hudební stránce očekával vzhledem k muzikantskému obsazení víc, než mohli Krchovský a spol. nabídnout. Možná ta deska je přesně tím, co si Krchovský představoval. Přesto mě nemohla nenapadnout ryze hypotetická otázka, kterak by si s materiálem poradila mladší muzikantská generace, nezatížená vazbami na undergroundovou minulost.

65 %

navštivte:
www.krchovsky.wz.cz