V roce 2002 se rozhodl kytarista Boo Josef Ostranský odpočinout si od zdejší reality a odjet hodně daleko. Práce pro Člověka v tísni na severním Kavkaze se protáhla na téměř pět let, a tak se po jeho návratu při znovuobnovení skupiny počítaly ztráty. Z původní sestavy chybí cellistka a vokalistka, Andrea Konstankiewicz, slavící úspěchy v Tara Fuki, a bubeník Pavel Koudelka, plně vytížený s Mňága a Žďorp. Stávající podoba Boo se tak ustálila jako trio, kdy se za bicí posadil Renda Basche.

Ač nové písně dostupné na myspace jsou spíše klidnějšího ražení a postrádají něco z tvrdosti nervních pasáží starší tvorby, už začátek vystoupení dokázal, že původní zvuk dokážou Boo oprášit i v trojčlenném obsazení. Basová linka v klasice z alba Listen, Stones, udržovala napětí, aby song přešel v intenzivní hlukovou smršť. V dalším kusu byly pro změnu bicí obsluhovány jazzovými metličkami a právě jakýsi mírný jazzový nádech byl citelný i v arabskou hudbou ovlivněné Down We Fall a pozvolně plynoucí Lazy.

Osobité rysy Boo, které do té doby jen tu a tam vyplývaly na povrch, se plně ukázaly v La Vie Prochaine. Stálý rytmus byl jakoby v opozici s kytarou a houslemi, aby v monstrózním závěru přidal na tempu a asistoval „vypuštění sršňů“, za které by se nemusela stydět ani speed metalová kapela. Podobná hra s disonancí a mocné tahy smyčce v závěru skladby ozdobila i Personal Fears. V tu chvíli byla čím dál zřejmější výjimečnost Boo. Ta spočívá především v tom, že hraje často každý „sám za sebe a proti ostatním“ a stejně zní skupina jako plnohodnotný celek. Pozvolnější melodické party jsou jen krátkým klidem před bouří, mírné náběhy disonancí jsou zdrojem napětí, čeřením hladiny při zatemňující se obloze předznamenávajícím nelítostnou smršť, kdy je jedno, že se velké vlny vzdouvají do všech stran – podstatná je jejich nekompromisní síla lačně pohlcující vše, co jí stojí v cestě.

Návrat k pomalejšímu tempu znamenaly písně Poker a především Clouds, která mi svou bezstarostností a křehkostí připomněla Un homme d'action od Eggnoise. Po prvním zakončení koncertu se pak ukázala promyšlenost názvu skupiny – Boo jsou možná jediná kapela na světě, která dá přídavek nehledě na to, jestli jí publikum nadšeně tleská nebo na ni „boočí“. Nicméně je nutno dodat, že se bučelo rozhodně v dobrém a zopakování Down We Fall a basově výraznější Stones bylo odměněno nadšeným potleskem. Je skvělé, že jsou Boo zpátky a očekávání spojená s jejich připravovanou deskou mohou být oprávněně vysoká.