Vědom staré pravdy, že podobné slohové útvary jako je tento vypovídají často stejně tak o předmětu jako o jejich autorovi, předem jdu s kůží na trh a přiznávám, že jsem na Mňáze a Žďorp vyrostl. Dodnes s přáteli ve slabších chvílich vzpomínáme na návštěvy jejich koncertů po vydání Made In Valmez na začátku devadesátých let, což pro nás byly, samozřejmě včetně společenského provozu kolem, formující zážitky. Od těch dob uplynulo hodně vody a mně se v různých dobách Mňága ztrácela a zase objevovala v dohledu, nicméně trvale jsem si o jejím počínání snažil udržet jakýstakýs přehled, včetně sólových hudebních počinů frontmana Petra Fialy. V záplavě další hudby bylo stále těžší se k Mňáze dokopat a pokud se mi to čas od času povedlo, trvalé nadšení ze silných starších věcí střídalo spíš rozčarování z těch novějších. Ale člověk se mění a jeho pohled na věci taky. Letos se mi náhodou dostala do ruky se spožděním několika let od vydání Fialova zatím poslední sólovka Je čas!. Při té příležitosti jsem se prohrabal diskografií Mňágy, ve finále včetně jejich nejnovějšího alba Na stanici polární. A samotného mě překvapilo, jaká to byla radost. Radost, která pořád trvá.

Když si diskografii Mňágy (chtělo by škarohlídsky říct diskografii Petra Fialy) projdete, zjstíte, že zaznamenává v podstatě všední, ale taky velmi konzistentní příběh chlapíka, kterých prochází běžnými životními situacemi, peripetiemi a kotrmelci. Chlapíka, který o zdejší každodennosti, kterou všichni dobře známe, dokáže ale vyprávět docela poutavě, často vtipně a ještě častěji se zdrcující přesností a výstižností. Je to taky příběh v podstatě punkové kapely (z původní sestavy je v Mňáze, jestli se nepletu, k dnešku pouze Fiala a kytarista Martin Knor) s kořeny v malém městě, která v určité době nahlédla do ryze českého světa šoubyznysu včetně velkých hal a velkých očí manžerů, a včas se odtamtud sebezáchovně vypoklonkovala, aby si udržela to hlavní - zápal pro hraní. A je to kupodivu také velmi výmluvně a v detailech skoro sociologicky zpracovaný příběh zdejšího prostředí, kde se tyhle příběhy odehrávají, mrtvolnou šedí totality počínaje přes porevoluční euforii až k postkomunistickému kapitalistickémá vystřízlivění současnosti. Je to tak: Fiala-básník (či chcete-li textař) je sakramentsky trefný glosátor dění kolem sebe.

Dnešní Mňága rozhodně neprodukuje hudbu pro zádumčivé teenagery, i když na koncertech prostě musí, jmenuje-li se pořád tak jak se jmenuje, hrát i Hodinový hotel. Hlavně podle desky Na stanici polární a takto zpětně také její předchůdkyně Dutý, ale free jde ale spíše o rock pro všechny, které zajímá, jak se někdo druhý, kdo je o tom ochoten a schopen mluvit – zde kapelník Fiala – vypořádává s životní realitou. Proto, že Fiala o svých radostech, strastech a často slabostech vypravuje do hloubky a někdy s obnažující otevřeností, může se někomu jevit až směšně. Budiž. To ale není problém Fialy ani Mňágy a Žďorp.

Fiala docela často mluvím o svém obdivu k The Cure – a mimochodem jejich klip k titulní skladbě Na stanici polární na videoklipovou estetiku těchto britských věčných postpuberťáků přímo odkazuje. Ale i další paralely tu očividně jsou. Fiala, podobně jako Smith, musí prakticky neustále čelit očekávání okolí po nějakém, nejlépe neočekávaném, vývoji, přičemž různí lidé mají na mysli zřejmě různý vývoj – někdo hudební formy, někdo obsahu, někdo bůhvíčeho. A jak Mňága, tak The Cure tyto čekatele neočekávatelného stále a stále důsledně zklamávají tím, že hrají na první poslech v podstatě stále jednu a tu samou písničku. Na věc je ale možné podívat se i jinak: jak The Cure (resp. Smithe), tak Mňágu (resp. Fialu) se pořád i po těch letech vyplácí sledovat právě proto, jak se vypořádávají s „banálními“ věcmi života, jako jsou vztahy, láska, strach ze samoty, stárnutí a smrtelnost. Je totiž lidsky obohacující, jak se pohled obou těchto osobností na ony základní věci života s časem proměňuje. Jistě, každý o nich zpívá se svou léty získanou manýrou, které můžeme také říkat styl, ale co je hlavní, dělají to prakticky pořád autenticky a věrohodně. To není něco, co někde odkoukáte. To je základní dispozice, kterou je potřeba kultivovat. A Fiala, stejně jako Smith, tohle mají zvládnuté.

Co víc chtít od kapely, která je tolik let na očích? Pokračuje v téhle cestě i poslední album Mňágy? Myslím, že bez diskuze. Zachycuje kapelu a jejího frontmana ve fázi hlubokého nádechu a nakažlivě radostného druhého začátku. Texty přes vtípky a špíčky pořád vycházejí ze stejného temného zdroje, kdysi ale konzistentní zahořklou temnotu narušují stále častější světelné skuliny. Hudebně je takhle kapela v nebývalé formě, kdy od první vteřiny otevírací skladby A chce se žít! zní dokonale jako Mňága, ale přesto v rámci možností „nově“, možná víc než dřív uvolněně a hravě. Připadá mi kapku nefér vzhledem k ostatním členům kapely vyzvihovat neskutečnou hru bubenického šamana Pavla Koudelky (fakt, že tenhle asi nejinspirativnější zdejší rockový bubník posledních dvou tří desítek let hraje právě s instrumentálně nijak extra ekvilibrisitickou Mňágou pro mě byl dlouho nepochopitelný – teď už ale rozumím) a také melodienesoucí, přesně dávkovaný saxofon Jiřího Tibitanzla. Aby tento text splnil aspoň základní kritérium recenze, rád bych čtenáři alespoň doporučil nejsilnější skladby, ale ať desku poslouchám zas a znova, musím konstatovat, že silných jsou tu nejméně dvě třetiny písniček a i ten zbytek stojí za slyšení. Nuže dobrá: Rajčata a růže, Cesty páně a Tajný plán jsou možná mému uchu i naladění nejblíž.

Ještě jedno přiznání na závěr: posledním koncertem Mňágy, kde jsem se ocitl, byl křest alba Furt rovně! ve velkém sále Lucerny, což je kupa let. Tuhle předlouhou pauzu se po poslechu desky Na stanici polární chystám co nejdřív přerušit. Proto, abych viděl naživo hrát kapelu, která se vlastní tvrdohlavostí a trváním na hodnotách, ze kterých vyšla, dopracovala možná zdejšího maxima. Kapelu, která dokáže se zjevnou chutí a bez větších kompromisů a zadání si s čerty po dvaceti letech existence pořád tvořit. A člověka zajímá, co bude v tom příběhu dál.

Aniž bych se vydával za odborníka na českou scénu, nenapadá mě moc dalších zkušenostmi srovnatelných zdejších kapel, o kterých by šlo říct totéž. Popravdě řečeno, teď mě nenapadá žádná.

85 %

navštivte:
www.mnaga.cz

podívejte se:
Youtube (Na stanici polární)