K recenzi na třetí desku pražských Hm... jsem symbolicky zasedl právě ve chvíli, kdy se na Českých drahách mění jízdní řád. Ne že bych byl takový železniční nadšenec a celou zimu trávil v malém růžovém kupé (spíše na tom polštáři, co je jako mech), to jen vlakům je Plán na zimu tak nějak nakloněný...

Ať už ale s Hm... plánujeme cestu nebo obědváme, vždycky se noříme do tajů poezie. A v tom u nás pánové nemají konkurenci. Velkým tématům Rimbauda, Gellnera, Zábrany, Ortena, Blatného či Nezvala přidávají nové významy, neopanují se před nimi sklonit hlavu a současně na ně dobrosrdečně a s nadhledem vypláznout jazyk.

Pro legraci Hm... nechodí daleko a uvolněnost s člověčenstvím z nich přímo sálá. Vychází z muzikantů na koncertě a výtečně funguje i na albu. Nezadrhává se, plyne a nebere si žánrové servítky. „Zamhouříš oči, aby tě nestrašily... za oknem bledé příšery,“ radí Rimbaud, „jsme udoláni ženskou konkurencí, chraňte nás!,“ hořekují Gellnerovi sklepníci.

Věcem vážným Hm... dávají džentlmenský patos. Rozervaná Ortenova U tebe teplo je a Zábranova Monotónní tak patří k nejsilnějším místům desky. Samozřejmě společně s hravým Kupletem o ženské emancipaci od Gellnera a Kotoušovým CO2 valčíkem Sifonový bombometčík, kde se do popředí dostává kultivovaný exot Filip Nebřenský.

Že jsou všichni hudebníci skvělí muzikanti se rozumí samosebou. Ačkoliv mám největší slabost pro hlas a dechové nástroje zmíněného Nebřenského, poklonu si zaslouží také ostatní multiinstrumentalisté, vedle zpívajícího kapelníka Marka Doubravy také Viktor Ekrt a Tomáš Rejholec. Už proto, že jim nic není svaté. Nezvalovu Inspiraci by například mohli v klidu vystřihnout ve Starcích na chmelu i večerníčku O makové panence. Jinde si zase podávají ruce s jemnocitem Bratrů Orffů, koketují s vyšinutou poetikou starých Buty, rozjíždí tancovačkovou dechovku či se dokonce pokoušejí o trip-hop.

V hudebním stylu Hm... lavírují podobně jako v tematicky velmi rozdílné předloze. Ve skladbě Můj příběh (jediné textově původní) Doubrava říká: „Já chci repovat v hustý repový kapele, jenže ten můj blbej kukuč vypadá tak nesměle, protože celej život hrál jsem jen folk a kántry a nevím, jak se správně říkaj hiphopový mantry...“ Tím budiž řečeno vše. Ostatně kdo by si v textu dovolil poslat Wabiho i Daňka do háje a potom ho pozval pokřtít desku?

Hm... se prostě umí chovat jaksepatří. I když je člověk „mrtev pro ženy, mrtev pro přítele, mrtev pro úzkost, mrtev pro mrtvé... ano, takto úplně a cele“, má chuť naplno žít. Hm... svět nijak nepřibarvují, avšak nezapomínají akcentovat jeho vlídnou tvář. Dávají úsměv, pohlazení i milé slovo a trudnomyslnost chytají za límec.

Fifí, píská výpravčí. Sbohem a šáteček, klapot pražců a třívětá miniatura Píseň vlaková. Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali, bylo to překrásné... a (ne)bylo toho dost. Nikdy toho nebude dost.

80 %

navštivte a poslechněte si:
www.skupina.hm