Dälek + Scorn + Drumcorps, 17.7., Club Maria am Ostbahnhof, Berlin

Cena v předprodeji deset EUR (na místě za 12) za line-up čítající jména Dälek, Scorn a Drumcorps? (Všechno v rámci možností live-acty, tedy žádné sety v duchu "přijdu, pustím vám pár cizích vinylů a zase odejdu".) Science fiction? V Praze s největší pravděpodobností ano, v Berlíně prostý fakt, který by bývalo bylo trestuhodné (i vzhledem k mimořádně vstřícnému kurzu koruny) nechat proklouznout mezi prsty. Lepší termín totiž nemohli pořadatelé vybrat: čtvrtek 17. července, tedy den před otevřením železných bran jedenáctého ročníku Melt!u. Ideální before party před Melt!em byla na světě a stačilo jediné, vyrazit o den dřív směr Berlín.

Klub Maria am Ostbahnhof se nachází ani ne pět minut pomalé chůze od východního berlínského vlakového nádraží na břehu řeky Sprévy. Otvíračka v deset večer, hlavní program startující ještě o hodinu později – v bývalém bunkru evidentně problémy s hlukem nemají. Posléze zjišťuji, že nemají problémy ani se zvukem, který je, jak se na dark hiphopovo, industriálně dubstepovo grindcore/breakcore večírek sluší, poctivě agresivní, naléhavý, přesný, vibrující a ostrý jak pověstná žiletka. Klub je navíc výtečně prostorově vyřešený. Dostatek místa před pódiem do jedné strany plynule přechází v jakýsi chill-out s barem a pohovkami, kde můžete relaxovat, aniž byste přišli o to podstatné, co se děje na pódiu. Navíc bez nutnosti vdechovat cigaretové výpary, protože pro kuřáky je v klubu vyčleněna speciální oddělená místnost za pódiem včetně venkovního prostoru s pohledem na líně tekoucí řeku. Pozitiv se tak postupem času objevilo nakonec daleko více, než bylo očekáváno. A to ještě nezačal hrát ani dvojčlenný (dosud mně neznámý) projekt Sudden Deaf coby první jméno na programu.

Po desáté večer se totiž za gramofony postavil DJ Jade Monkey a nutno říct, že o navození té správné atmosféry se staral jaksepatří. Temná elektronika v duchu labelu Ad Noiseam (během šedesáti minut zazněl Enduser, Mothboy, ale například i Burial, v pauzách mezi jednotlivými koncerty pak mimo jiné Machine Gun od Portishead, 3rd Choice od Vex’D atd...) se v precizně nazvučeném klubu poslouchala jedna radost.

Sudden Deaf obstarali dobrý úvod live-actů. Během jejich dubstepového "intra večera" se sice prostor před pódiem zaplňoval jen zvolna, ale na kvalitě setu to nezanechalo žádné stopy. Když však The Oktopus o půlnoci spustil těžce se valící temné beaty a po chvíli před mikrofon uprostřed pódia nakráčel typickou, pomalou houpavou chůzí MC Dälek, bylo vzápětí na první pohled jasné, že hlavní program zkrátka začíná až teď.

Dälek

Oproti podzimnímu koncertu Dälek v pražské Arše tentokrát oba kytaristé zůstali doma. Poznatek: výsledný zážitek nebyl o nic slabší. Příčina: MC Dälek. Tenhle malý zavalitý černoch s opravdu zlým, pálícím pohledem, za který by se nestyděl ledajaký gangster, a hlasem schopným zcela vás paralyzovat, připoutat pohledem k jeho mikrofonu a dostat velmi záhy do transu, z něhož se po zbytek vystoupení nemáte šanci vyhrabat, podává své texty prakticky monotónním přednesem, v němž se skrývá ta největší síla. Will Brooks jako kdyby prostřednictvím mikrofonu promlouval do těch nejčernějších duší. A činil je tak ještě černějšími a temnějšími. Komukoliv jinému byste se museli vysmát, kdyby mezi jednotlivými slokami odstupoval od mikrofonu a se založenýma rukama a upřeným pohledem plným zla sledoval své publikum, ale charisma, které vyřazuje z MCho Däleka vám to prostě nedovolí. V jeho podání působí všechna hiphopová klišé najednou úplně jinak.

Což je bezpochyby nemalá zásluha i druhého člena Dälek. Alap Momin zaměstná posluchače takovým způsobem, že už jim prostě nezbude síla na něco jiného, než na neustálé vypořádávání se s faktem, že tohle musí ty uši přece strašně bolet. Nekompromisní kytarové stěny hluku vás společně se zahuhlanými, pravidelně tepajícími beaty jednoduše donutí přestat myslet na cokoliv jiného, než na to, že se musíte hýbat do jejich rytmu a stát se jejich součástí, protože před nimi stejně není úniku. Koncert Dälek zkrátka nejde jen tak odposlouchat, jsou jen dvě možnosti, poddat se tomu zvukovému peklu, nebo prostě odejít.

Ještě jednu věc je nutné v souvislosti s koncertem Dälek zmínit. Jejich nahrávky jsou sice hezky temné a ostré, ale koncert je zvukově někde úplně jinde. Slovo nekompromisní dostává zcela nový význam a skladby především z aktuální desky (která rezonovala klubem tu noc nejčastěji) jako Stagnant Waters, Paragraphs Relentless, Subversive Script nebo Isolated State, jež mají oproti věcem z předchozích dvou řadovek hodně přístupný a plochý sound, znějí o sto procent lépe. Vezměte si 2D střílečku, převeďte ji do 3D, výsledný zážitek znásobte zhruba deseti a už se budete blížit k onomu rozdílu, který si zřejmě stejně dostatečně dobře nepředstavíte, dokud ho neprožijete na vlastní kůži. To bychom měli skladby z Abandoned Language. Je ještě potřeba dodávat, jak asi naživo znějí Eyes to Form Shadows nebo Ever Somber z podstatně zvukově agresivnější a syrovější Absence, nebo Spiritual Healing a Speak Volumes z debutu From Filthy Tongue of Gods and Griots?

Scorn

Po Dälek a krátké pauze s provětráním hlavy ve zmíněném venkovním prostoru přišel na pódium Mick Harris aka Scorn. A očividně nechtěl zůstat pozadu, protože to, co s mým tělem dělaly jeho industriální, ledově chladné a až na nejnižší možnou míru se propadající hypnotické dubstepové vlny, jsem ještě nezažil. Nevím, nakolik hrál z nové desky Stealth, protože ji bohužel nemám dostatečně naposlouchanou (stoprocentně jsem si jistý jen tracky Stripped Back Hinge a Glugged), ale na sílu zážitku to stejně nemělo žádný negativní dopad. Vychutnával jsem vibrace, proti kterým bylo všechno dosavadní zažité mravenčení jen příjemným závanem na kůži, a dál nehnutě ležel na jakémsi prkenném stolci za zvukaři a již podruhé ten večer prezentovanou produkci ne poslouchal, ale doslova prožíval a cítil v každičkém póru svého těla. Scorn si náležitě vyhrával s mixováním a live úpravou zvuku a posílal do publika (skrz opět perfektní nazvučení) těžké, silně pulsující rytmické wobbly, které se následně rychle rozpínaly jako třaskavá trhavina, která rozpráší všechno kolem sebe na prvočástice.

Drumcorps

A pak, zhruba po druhé hodině ranní, odhodil Aaron Spectre až po pás dlouhé dready na záda a spustil v živém provedení to, co najdete na jeho dva roky staré úchvatné desce Grist, kterou vydal pod aliasem Drumcorps. Notebook, klávesy, mixák, elektronická kytara (se kterou si nerozumí zdaleka tak dobře jako se vším ostatním zmíněným vybavením) a nespočet pedálů daly dohromady neuvěřitelný hard/grind/breakcore nebojaktonazvat nářez, na který v určitých momentech už ani nešlo dost dobře skákat. Nezbylo tak, než jen bez dechu pozorovat, jak Aaron neustále odhazuje dredy padající mu na klávesy, instinktivně odskakuje od stolu poté, co rozseká beaty na padrť a nechá chvíli hrát počítač, nebo hobluje elektrickou kytaru, zcela uzavřený do svého vlastního zvrhlého světa.

Aaron Spectre mě zklamal ten večer asi nejvíc. (Není divu, že zapracovala únava po procestovaném dni a všem do té doby v berlínském klubu prožitém.) Často totiž dával až příliš velký průchod svému experimentálnímu egu a zbytečně překombinovával rytmickou složku, proti které byl nejednou duet sbíječky a pneumatického kladiva řekněme decentním valčíkem, a už se v ní prostě nešlo orientovat. I přesto však byla minimálně polovina odehraných věcí v živém podání nezapomenutelným zážitkem. (Tedy ta druhá polovina samozřejmě taky, abyste mi rozuměli, ale v trochu jiném smyslu.)

Moment ve skladbě Botch Up and Die, když po minutě a půl nastane ticho a pan Aaron Spectre se podívá do publika, vytrčí ukazováček do vzduchu a čeká, čeká a pak jedním ťuknutím odpálí neskutečných výplach, jenž beznadějně rozmetá poslední kousky vědomí, které vám ještě během uplynulého večera zbyly, po celém Berlíně, stál za všechny předešlé méně povedené chvíle. Stejně jako možnost zařvat si naplno, jako zvíře "Incaaaarnatiooooon" ve věci Incarnate. A stál za ně především závěr vystoupení v podobě tracků Time, Grist a minutového přídavku Saddest Rmx s asi nejkoncentrovanějším agresivním chaosem vůbec, který dal zapomenout na to, že ještě před půlhodinou jsem měl chuť natáhnout se na některou z pohovek kolem a zbytek tohohle sonického šílenství odpískat. Ještě, že jsem tak neučinil. Drumcorps se za trpělivost odměnil geniálním zakončením necelých šesti hodin strávených v klubu Maria am Ostbahnhof.

Before party v Berlíně se bez diskuse povedla. (A nebýt koncertu Björk, geniálního vystoupení Mr. Oiza a dubstepových setů Caspy a Skreama, strčila by – u mě tedy rozhodně, celý letošní jedenáctý ročník Melt!u do kapsy. Ale to už je zase jiný příběh.)