Sobotní horké odpoledne načali těsně po obědě nováčci na kytarové scéně The Ting Tings. Holka a kluk, bicí a kytara. Indie pop-rock. Nic nečekaného, nic nového. Britská dvojka, sestávající se z Julese De Martino a Katie White, připomíná vizuálně úspěšnější The Kills. Hudebně pak navazuje na neutichající vlnu uřvaných jednodušších kytarovek, která stále ještě omývá břehy britských ostrovů. Řekněme si to narovinu, The Ting Tings jsou ideální hudbou do autorádia. Spolu s Fire And The Reason (taktéž uřvané, taktéž tandem holka-kluk rovná se kapela, tentokrát však z NYC) by mohli patřit do povinné výbavy na pláž nebo při cestách kabrioletem. A tahle jejich vlastnost, schopnost napsat prostou chytlavou písničku s dobrou melodií, je dostala až na Roskilde. A tahle jejich vlastnost současně způsobila, že v jednu odpoledne v pětatřiceti stupních lidé tančili a bavili se.

Začali se zaručeným esem Great DJ, pokračovali s Fruit Machine, stejně jako tomu je i na jejich letošním debutu We Started Nothing, následovala Keep Your Head, kde zaujímá hlavní postavení kopák, a zpomalili s Traffic Light, kde se ukázalo, že Katie White umí opravdu i zpívat. Největší hit That´s Not My Name si nechali až ke konci a písnička Shut Up And Let Me Go v koncertní podobě potvrdila svojí velkou inspiraci u Cansei De Ser Sexy.

Tvoje angličtina je v pohodě, říkají Kanaďané

V podobném duchu, nebo alespoň BPM pokračovala kanadská mladá skupina Tokyo Police Club na malé scéně Pavilion, která zaujala veřejnost svým EP A Lesson In Crime v roce 2006 a později debutem Elephant Shell. Čtveřice z Ontaria dovezla do Dánska to lepší ze současné kytarové tvorby. Rychlé, krátké, zábavné a hlavně správně lehkomyslné. Takové jsou vzpomínky účastníků na jejich koncertě v Roskilde. Podle některých zpráv zahráli ve své hodině přes dvacet skladeb, což v součtu znamená všechno, co doteď složili.

Tokyo Police Club - Your English Is Good Video:

Zajímavým tahem pořadatelů bylo umístění tolik očekávané skupiny My Bloody Valentine do dvacetitisícové Areny. Nějakým nedopatřením, jistě spíše štěstím než rozumem, se mi podařilo stát bez čekání téměř v první řadě uprostřed. Na první pohled velká výhra, po začátku koncertu však přišla krutá pravda.

Bohužel na festivalu se při vchodu do stanu nerozdávaly špunty do uší, jak tomu bylo na nedávném koncertě v Londýně, a tak se skladbami z Loveless přišlo zároveň i zvonění v uších a pocit, že se každou chvílí musí ušní bubínky zákonitě rozeskočit. Naštěstí zvukové zemětřesení i stěnu postavenou z Marshallů přečkaly, zda v pořádku, to se neodvažuji doteď odhadovat. Přesto však bylo tohle vystoupení unikátním zážitkem, jakseříká na celý život. Počítám s tím, že už je v životě neuvidím. Kevin Shields sice mluví neurčitě o tvorbě nového materiálu, ten však rozhodně v Dánsku nezazněl. Pokud mám věřit v návrat kapely, která se dala dohromady po deseti letech, pak jsem skeptik. Nicméně zvuk byl krásný, koncert byl krásný, My Bloody Valentine byli krásní (kupodivu podle všeho na některých se věk nepodepisuje) a nemluvní (neřekli ani slovo). Začali s I Only Said a posledních dvacet minut, kdy zaznívala protažená You Made Me Realise, připomínalo start letadla, lidé se drželi za uši, čekali, drželi se za uši a užívali si to.

My Bloody Valentine – poslední minuty hluku Video:

Posledním zážitkem toho večera se stali Liars. Pověst je ani nemusela předbíhat, doběhli se sami. Na nejmenší stagi se vynořil s malým zpožděním zpěvák Angus Andrew a s ním i zjištění, že Liars nejsou tři, nýbrž čtyři. Tak začala hra, kdo půjde z kola ven. Ke konci jejich gigu byl nejblíž k virtuálnímu vyhostění z pódia muž nalevo, nikdo však nedokázal určit, kdo to opravdu je. Mezitím se Angus Andrew začal kroutit u mikrofonu, nepotřeboval na přilákání pozornosti ani bílý oblek, který měl na sobě. Titul nejvýraznější skladba koncertu pak bez rozmýšlení získala Broken Witch. Během výstupu se stávaly takové ty věci, které od skupin jako jsou Liars nebo No Age prostě očekáváte. Vycházelo najevo, že jsou všichni v podnapilém stavu, díky čemuž se bubeníkovi postupně rozpadala bicí souprava a on jí nebyl schopen složit. Na pódium přicházeli lidé, z kterých se nejprve stali podivní, nepříliš schopní bedňáci rozdávající pivo, pak se z nich vyklubali členové už zmíněné zpřátelené kapely No Age, která vystupovala po Liars. Rozhodně ten večer šlo o nezapomenutelný zážitek, o tom žádná.

Neděle, den odchodu a odpočinku

Ze závěrečné neděle stojí za zmínku především dvě hudební události. Mimožánroví Supersilent a právem vyhypovaní Hot Chip. Program posledního dne byl stejně jako úvodní čtvrtek pořadateli zkrácen a bylo to poznat také na hromadném dopoledním odjezdu mnoha návštěvníků. Kdo si ale počkal a zašel se podívat odpoledne na norské improvizační uskupení Supersilent, rozhodně nelitoval.

Při tomto koncertu se v posluchačích povědomě probudila schopnost se soustředit a opravdu se zaposlouchat do hudby. Koncentrovanost, která by se dala stejně dobře využít při návštěve symfonického orchestru, odkryla jemné detaily experimentálního jazzu a elektroniky. Právě tyto dva žánry se při volné improvizaci členů Supersilent (prý ani oficiálně nepořádají žádné zkoušky) nejčastěji setkávaly.

Už v době, kdy koncertovali v pražském NODu, se v reakcích na jejich vystoupení psalo, že patří mezi mistry v dovedení úplně čehokoli do extrému. Ve stanu Astoria se jim to podařilo a stálo to bez přehánění za to.

Milým neoficiálním zakončením se mohl pro mnohé stát koncert britské superskupiny Hot Chip. Právě je provází aura nepřekonatelných koncertů, mají v zásobě chytré a výjimečné hity a každé album zní odlišně. Na roskildském vystoupení se podepsal zvuk zatím poslední jejich desky Made In The Dark. Taneční tempo se na ní rozvinulo jako nikdy předtím a i živá podoba aktuálního repertoáru byla určená především k tanci. Schválně Hot Chip zvolili takový playlist, aby se lidé od začátku do konce nepřestali hýbat. Nechyběla Over and Over, Ready For The Floor, One Pure Thought ani Boy From School. Jako lahůdku na závěr si nechali cover Sinead O´Connor Nothing Compares To You, který davově publikum odzpívalo spolu s kapelou. Výbornou atmosféru potvrdilo i pokračování ve společném recitování k playbackové písničce Time After Time od Cyndi Lauper z osmdesátých let, při které ale už Hot Chip byli dávno schovaní v backstagi.

Hot Chip – Nothing Compares To You (Cover) Video:

Hot Chip – One Pure Thought Video:

Čtyři dny utekly rychleji než by kdo čekal a naprostá spokojenost v kombinaci s krásným počasím, dobrou společností na cesty a příjemným prostředím nahazuje v hlavě kontrolku k odpočítávání zbývajícího času k příštímu ročníku. O své možné účasti máte čas přemýšlet několik měsíců, využijte ho.