Přes sedmdesát tisíc pravidelných návštěvníků bere silný line-up jako předem danou samozřejmost. Radiohead, Jay-Z nebo My Bloody Valentine, kteří patřili k letošním headlinerům, na Roskilde asi už nikoho nepřekvapí. Lístky na čtyřdenní hudební maratón se kupují často bez bližšího seznamu interpretů, to, co se očekává, že se však rozšíří, je kvalita služeb. Český návštěvník letních festivalů se tak snadno ocitá v Jiříkově vidění. Kontrast mezi českým Rock for People, který se snaží s chabou invencí zařadit mezi evropský průměr, a severským Roskilde, který pomyslný žebříček dobrých letních akcí vede, je do očí bijící. A to je také hlavní důvod, proč absolvovat jedenáct hodin v autě, těšit se na čtyři dny beze spánku a zpětně si přitakávat, že takhle to má všechno vypadat, jen kdyby to také bylo tak jednou u nás. A možná bude, ale zatím zůstaneme v Dánsku a podíváme se na program zahajovacího dne festivalu.

Úvod: Krátce a nenáročně

Jak už je v Roskilde zvykem, první a poslední den festivalu je program kratší a hlavní dění se odehrává po příjezdu všech fanoušků. Ve čtvrtek 3. července nebylo těžké si vybrat ze sedmi stagí. Středobodem dění se pro všechny příchozí stali bez přemýšlení ikony Radiohead, kteří měli naplánováno vystoupit od deseti hodin večer na hlavním otevřeném Orange pódiu. Otázkou tedy zůstalo, co tedy slyšet předtím (poté si už nikdo zahrát netroufnul). Pokud se dá mluvit o současných trendech ve výběru kapel, pak se musíme zaobírat otázkou návratu kapel inspirujících se v sedmdesátých letech/žijícími pozůstatky sedmdesátých let a ano, také hudebnímu žánru metal.

Čas ohlédnout se do minulosti

Clutch se minulosti rozhodně nestraní, ba přímo jí využívají, aby si posluchače získali. Americká pětice se v ten den zřejmě rozhodla ze sebe vydat to nejlepší, co umí, a tak jsem se dočkala sborového odříkání refrénu „Streets on Fire“ ze singlu The Mob Goes Wild. Nezapomnělo se ani na signifikantní kytarová sóla, u kterých se zdá, že slovo konec je pro některé pasáže novým začátkem. Davové skandování „Hey, Hey“ sice spíše připomínalo fotbalovou atmosféru fandění při finále poháru UEFA, přesto však to mělo něco do sebe. Bez zábran si přiznat své chyby a těžit z nich, oprostit se od předsudků a vrátit se na bigbít do časů vašich rodičů, kde frontman jedním okem mrká na první řadu a k tomu brouká svým mužným vokálem něco o lásce, zradě a pivu.

Ve stejném stanu, jen o dvě hodiny později, se objevili MGMT. Ti se sice po minulých třech dekádách také ohlížejí, přesto je jasné, že navštěvují diametrálně jiné prostředí a inspirační zdroje by se mohly stát dokonalými protiklady k vlivům Clutch. Bary, kam by chodili dřívější The Management, by se s velkou pravděpodobností podobaly třpytivé obdobě pražské Radosti FX s romantickým odkazem na holešovickou Stromovku. Nejtrefnější přirovnání ke koncertu a celé podstatě MGMT je 70s Love Story. Taneční odrhovačky plné emocí a vzdychání nejsou soundtrackem k romantické komedii, oni jsou samotnou zmíněnou komedií. A její název jakoby se vznášel rudými písmeny nad Odeon pódiem „Pieces of Love“, v hlavních rolích dvojice Ben Goldwasser a Andrew VanWyngarden. Vizuálně se pohybovali na rozhraní Digitalism a Datarock, hudebně pak přešlapovali mezi odkazem Stateless a Coldplay. Bylo to dojemné, kýčovité, z části zábavné. Bez mrknutí oka přehráli celé (a jediné) dlouhohrající album Oracular Spectacular. Nadsázka patřila vedle glitrových podkolenek k nutné koncertní výbavě.

MGMT - Weekend Wars Video:

Symbol velikosti a pokory

Na co však všichni toho večera netrpělivě čekali, to byli bezesporu Britové Radiohead. Pro většinu festivalových návštěvníků i samotných vystupujících interpretů patřili za největší hvězdy letošního ročníku. Svůj respekt jim během dalších dnů akce vzdali Gnarls Barkley, kteří zahráli jejich cover Reckoner, kanadská skupina Tokyo Police Club, jejichž klávesista měl na sobě při hraní tričko k desce In Rainbows, i Mike Skinner, který pozdravoval lidi, kteří stáli na koncertě Radiohead předešlý den vedle něj. Bez zveličování se dá říct, že se ten večer celý festival (obrazně) díval právě na ně. Obrazně z toho důvodu, jelikož většina publika neviděla z Radiohead víc než tečky nebo občasné záběry na postraních obrazovkách, o které se staral tým přímo od Radiohead, narozdíl od zbytku projekcí, které měli na starosti zaměstnanci Roskilde. Na přední řady se ten den čekala několikahodinová fronta. Složení line-upu bylo překvapivě klidné, možná až příliš. Zazněla skoro celá poslední deska, ke konci pak za doprovodu desítek tisíc diváků Karma Police z OK Computer a 2+2=5 jako upomínka na Hail To The Thief. Závěr s dvěma přídavky byl doslova strhující a vynahradil tak i začátek, který se odehrál ještě za světla a dlouho trvalo než všichni utichli a zklidnili se. Chválit by se dalo však dál a dál. Hlavním faktorem je však důležitá skutečnost, že Radiohead nezklamali a dokázali tak, že opravdu jsou současnou nejrespektovanější skupinou současnosti. Kdo jiný má dnes na současné hudební scéně postavení jako oni?

Radiohead - Faust Arp Video:

Radiohead - Karma Police Video:

O pátku, programově nejpřitažlivějším dni festivalu, se ale dozvíte až příště. Čekají na nás Mugison, Mogwai, Battles nebo třeba Holy Fuck.

foto: Lazar - www.zaznamnik.cz