Letošní Colours byly mimo jiné ve znamení charismatických zpěvaček, nejvíce z nich nabídnul právě pátek. První z výjimečných interpretek byla Noa, uznávaná zpěvačka, která už spolupracovala s pěknou řádkou megastars světové hudby. Při jejím popisu se těžko nacházejí vhodná adjektiva, je zkrátka jiná. Nemá jemný hlas anděla ani hlas hrubý, je jasně ženský, ale má v sobě chlapskou sílu. Když stojí se svými dlouhými kudrnatými vlasy, snědou kůží a mandlovýma očima na pódiu v dlouhé černé sukni a topu s nabíraným průhledným rukávem, vypadá jako arabská princezna. Její krása ale není tuctová, má v sobě něco vznešeného a budí respekt.

O ní především byl také celý koncert. Doprovodná kapela se držela potichu vzadu a nechávala vyniknout jejímu hlasu. Písně střídaly mezi těmi s jasnými vlivy jejich blízkovýchodních kořenů, přes text inspirovaný dědečkem v Dreamer až po skladbu Eyes of Love z kategorie západní „krásné popové balady“. U odvázanějších písní, kdy vokální perfekci doplňovala i instrumentální radost, byla hlavní postavou opět Noa obsluhující v tu chvíli perkuse. Tak tomu bylo například u I Don’t Know Why, u dalšího songu si zpěvačka rytmiku obstarala údery dlaní do prsou. Výtečné vystoupení skončilo hebrejskými zpívánkami s publikem. Výjimečnost Noa spočívá v její schopnosti přistoupit na západní popová pravidla hry a zároveň neztratit nic ze svého orientálního kouzla.

Inga Liljeström pro mě, který se považuje za největšího fandu filmů Noir ve střední Evropě, představovala událost festivalu. Její hudba je totiž jak jeden dlouhý soundtrack k temným příběhům stylově oblečených pánů bojujících o a zároveň se svojí femme fatale, o svůj život a duši. Oproti Noa na mě všichni přítomní na pódiu působili jako jeden celek. Inga sice byla jeho středobodem, ale zbytek její kapely přestavoval díly skládačky, bez kterých by obraz nebyl kompletní.

V první Bullet opar mléčné mlhy zasněného vokálu Inga roztrhává „westernový riff“, šponující vypjatost okamžiku. Model míchání sexy, ale zároveň tajemného vokálu, s noisovými kytarovými plochami a potemnělým hlasem kontrabasu působil dokonale. Flirt a poblouznění střídá neradostný sled událostí, naléhavé tahy smyčcem po strunách cella jen gradují pád a připomínají, že boj s osudem je marný. Inga tančí po pódiu, zastřeně šeptá do červeného sluchátka a já se zamotávám do jejích sítí. Z ženy, která byla po vstupu na pódium nanejvýš zajímavá, je nyní žena vamp se sex appealem Rity Hayworth a Jane Grier dohromady. Výjimečně subtilní a silné byly All of This a 29 posions pouze s doprovodem kytary, respektive malého piána se zvonivým zvukem. Konec show však od křehkosti opustil, jelo se na doraz a hlučnost, kytarista mučil svůj nástroj v kleče s pomocí krabiček a vokál Inga Liljeström byl již jen majákem v divoké kakofonické bouři, která vše smete.

Klížení očí přítelkyně mě táhne přes zábavnost Karimski klubu v Tentu do postele, cesta ale vede přes OKD stage a tam jí je také po trvání vystoupení Tanya Tagag vystavená konečná. Dívka s eskymáckým původem chrčí, kňučí a řve do mikrofonu z plna hrdla (jak také jinak, jedná-li se o zpěv hrdelní). Nevím, jak moc je s těmito zvuky sladěn doprovod cellistky a dvou beatboxerů, ale dohromady to funguje. Stojím jako opařený, zírám a hádám, čemu se Tanyou vydávané zvuky podobají. Rozčílený medvěd, plačící velryba, bublavé chrčení umírajícího starce se slinami a krví u úst, hladový vlk, roztoužená žena? Co člověk, to výklad. V hlavě se mi točí obrazy indiánských excorcistních rituálů. Do ohně je vhozen durman, člověk bojuje ve svých halucinacích s duchy zvířat a nepřátel, jejichž stíny narůstají pitoreskní velikosti po stěnách teepee. Mají eskymáci něco takového, může se vůbec rozdělat v iglú oheň?

Nechápu to. Už dvacet minut zní sled napůl lidských, napůl zvířecích zvuků a mě to baví. V závěru se přidává nekonečně dlouhý repetitivní motiv na cello jak z poslední scény filmového melodramatu a působivé je tak ještě uhrančivější. Elektrizující vystoupení končí nadšeným potleskem udiveného davu. Tanya Tagag Ostravu nečekaně dobyla. Když si jde kolega Petřík koupit CD, už se na něj nedostane. Vyprodáno!

Sobota

Sobotní odpoledne patřilo Lou Rhodes. Ex-zpěvačka Lamb se v roce 2004 vydala na sólovou dráhu, v níž odhazuje elektronické kudrlinky své předchozí hudební destinace a jde ke kořenům. Vystupuje jen s kytarou a zpívá jednoduché, křehké písně. V natřískaném stanu bylo nedýchatelno a většina diváků se ovívala festivalovými programy. Lou si získala jejich přízeň už po první písni a v druhé Tremble jí již dělalo vytleskávanou rytmiku. Vzájemný kontakt byl obdivuhodný, jako by ho zocelilo společné utrpení z nesnesitelného vedra.

V přestávkách písní interpretka s posluchači živě komunikovala, vysvětlovala původ skladeb, aby se pak v písních ponořila do sebe. Při intimních písních zavírala oči a vstupovala do jiného světa, až frenetický potlesk (největší sklidil hit Lamb Gabriel) ji vytrhl z rozjímání a nahodil na její tváři nesmělý úsměv. Kouzelné vystoupení ze stanu, kde již třikrát přefiltrovaný vzduch nešel do plic znovu nasát, vypustilo diváky pod ztemňující se oblohu.

Dvouhodinová bouře smyla tropická horka a v částech areálu s obnaženou hlínou vykouzlila blátivá jezírka. Protržená nebesa zmírnila svůj příděl až na očekávaný koncert Sinéad O’Connor. Irská hudební modla nabídla jemný set s doprovodem Stevea Cooneyho na akustické kytary a Kierana Kielyho hrajícího primárně na klávesy. První polovina show byla věnována folkovým písním o bohu z alba Theology. V hlase byla pořád ta neuchopitelná jiskra, až mi z toho tu a tam přešel mráz po zádech. Jednou z nejpovedenějších byla If You Had a Vineyard, odkazující symbolicky na izraelsko – palestinský konflikt. Druhá půlka koncertu pak byla věnována starším hitům jako je I Am Stretched On Your Grave, The Last Day Of Our Acquaintance a Thank You For Hearing Me. Nejsilnější byla ovšem pouze s kytarou Sinéad vyseklá Black Boys On Mopeds.

Přes magii a vnitřní sílu rebelky a zároveň čtyřnásobné matky vystoupení něco chybělo. Je pochopitelné, že geniální Nothing Compares To You, kterou má fanoušek naposlouchanou ve smyčci a vrstevnými aranžemi okrášlené verzi, je v provedení o třech hráčích chudší. Jen kytara a hlas však elektrizovala publikum v časech dřívějších o poznání více. Jistá nedotaženost byla podtrhnutá odchodem z pódia čtvrt hodiny před koncem plánované devadesáti minutového setu a absencí jakéhokoliv přídavku. Ano, byl to silný zážitek, ale předvedený výkon nebyl optimem toho, čeho je jistě Sinéad schopna.

Čirou radost a africké slunce přineslo vystoupení Daby Tourého. Takřka celý koncert stál na jednom rytmu, ale jeho vtíravá nakažlivost to dokonale ospravedlňovala. Čestnou výjimkou ze zpěvných a k tanci vyzývajících písní byla pouze Kebaluso. Promoklé publikum se úsměvu a charismatu umělců na pódiu naprosto poddalo a poslouchalo na slovo, v součtu pak odzpívalo přes čtvrtinu koncertu. Pozitivní energie vibrovala prostorem a po skončení setu se stalo nevídané: prosbu o dost pochopitelně časově nemožný druhý přídavek diváci vyjádřili pětiminutovým zpěvem.

Pohoda z prosluněné Mauretánie nevydržela příliš dlouho, protože se brzy z nebes opět snášely provazce vody. V této spoušti začal i koncert uskupení Koop. Dvojice obdivovatelů swingové muziky a moderní elektroniky zároveň Oscar Simonsson a Magnus Zingmark sebou přivezli pět dalších hráčů a zpěvačku Hilde Louise Asbjornsen, kteří tvoří jejich koncertní ansámbl. Jejich produkce tak nebyla připravena o jedny z nejhezčích prvků jazzové a swingové muziky: souhru hráčů, jejich vzájemné pohledy, přihrávání si a „vystupování z davu“ sóly. Muzika Koop je krásné swingové retro, dokáže vás přenést do meziválečného období minulého století a přitom zůstat v něčem současné.

Hilde Louise se točí po pódiu v krásných šatech (za večer vystřídala tři róby) a s výjimkou mluvčího kapely – zmalovaného Simonssona v ženském nátělníku, jsou stylově oháknuti všichni členové sestavy. Ne pouze v zasněné Come To Me exceluje na vibrafon hrající Mattias Stahl, působivé je i sólo bubeníka Ola Hultgrena, pro které mu spoluhráči vyklidí pódium. Vznešená zábava plyne, jako kdyby neměla nikdy skončit, ale šplouchání moře a akordeon s francouzským nádechem v Koop Island Blues je konečnou pro skvělou hudbou a dešťovou vodou prosáklou sobotu. Kapky stále skrápí zem, ale návštěvníci Colours načnutí swingem si alespoň mohou při cestě do svých příbytků zanotovat Sinatrovu Singing in the Rain a zastepovat v kalužích.

Neděle

Neděle se, co se počasí týče, nesla v duchu otřepaného hesla: „Nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.“ Po sobotních lijácích přišel první nedělní po třetí hodině a ochromil dokonce i koncertní dění. Třeba Craig Adams & The Higher Dimension of Praise hráli proti plánu o hodinu později a z jejich gospelu byly pro nefunkčnost spojení „mikrofon – reprobedny“ slyšet hlavně bicí. Mimo to odešly také obří obrazovky po stranách pódia, zkrátka řádění přírody dokáže vyjít pěkně draho.

J.A.R. odpálili svoji energickou rozbušku také se zpožděním, přesto předvedli svůj navýsost vysoký standard. Robert Balzar a spol. excelují v instrumentální složce hudby Jednotky amatérského rapu, Dan Bárta přidává hlasovou exhibici a neodolatelným je i rap Vrtulníka Michaela V a Oty Klempíře. Nelze opomíjet ani taneční vložky: Bárta je papírový čertík, kope nožičkama a hrozí hubenýma ručičkama, energie a výdrž z něj prýští. Michael V. oproti tomu zadupává a nešetří silovými gesty jako správný macho. Klidnou sílou je pak Ota Klempíř - zaklínač kapely – vystačí si s vážnou tváří a několika efektními pohyby rukou. J.A.R. předvedli klasický playlist, zabodávali svoje Superpéro a přišel i Potomek Prahy, dominantní ale bylo stěžejní album skupiny Homo Funkianz s hity jako B-Bus, Pap Muziek či tradičně přídavková Bulháři. K dokonalé vybroušenosti chybělo jen lepší nazvučení, které bylo ovlivněné rozmary počasí.

Habib Koité & Bamada odvedli svůj koncert opět v deštivém počasí. Produkce „Erica Claptona z Mali“ a jeho spoluhráčů je ve srovnání s Daby Tourém méně radostná, ale její kouzlo spočívá v něčem jiném. Je rytmicky bohatší a posluchače déle vábí, v okamžiku souznění je však připoutá větší silou – věty o africkém blues rozhodně nejsou liché. Hlavním tahákem pro mě bylo především doplňování tradiční bicí soustavy s „dřevo – dutým“ zvukem nástroje jménem balafon.

Snad jako by chtěly kapky držet krok s tempem hudby, přidaly na intenzitě v průběhu finále celého festivalu – koncertu Gogol Bordello. Eugene Hütz vpadl na pódium již do jeho spoluhráči ohuleného gypsy punku oblečen jako kdyby vypadl z maringotky. Tříčtvrteční kalhoty, vysoké bílé ponožky, barevná mikina, dlouhé vlasy, mohutný knír a bílá pleť – asi nebudu sám, komu tato stylizace přijde jako z Ritchieho gangsterky The Snatch („česky“ Podfuck). Nikdy jsem neviděl takto energické vystoupení a nasazení frontmana mi přišlo doslova vražedné. Nevím, jaké mají Gogol Bordello přestávky mezi jednotlivými koncerty, ale na ostravském pódiu působili, jako kdyby byli tři dny zavření v temné komoře, žrali syrové maso a prolívali si hrdla energetickými nápoji.

K jejich základním kamenům patří housle, akordeon a pološílený zpěvák hrající na akustickou kytaru rychleji než Ted Nudgent a Joe Satriani na tu elektrickou dohromady. K dobru byly přidány ale i dvě spoře oděné tanečnice a občasné hráčky na bubny. S porozuměním textů, v kterých jsou mnohdy vloženy skutečné perly, byly vůbec problémy. Slyšet nebylo ani se špunty hluboko v uších takřka nic. Je ale otázkou, zda-li to tolik vadilo. Vystoupení bylo i tak strhující a k blížícímu se konci ze sebe odhazoval Hütz svršky a řádil na hranici uvěřitelnosti. Smrděl potem a vínem, které v průběhu koncertu vylil spíše na sebe než do svých útrob, až do několika prvních řad a jako nástroj opracovával paličkou v jednu chvíli červený kyblíček, ve chvíli druhé už postačil kyblíček s poskakující lahví vína uvnitř. Po grandiózním finále musel každý vyseknout celé kapele a především Hützovi poklonu. Po týdnu od vystoupení Enter Shikari je škrtám z vrcholu osobní kategorie „nejnašláplejší koncert“ a na piedestal se šplhají „falešní“ cikáni Gogol Bordello. Byla to důstojná tečka za mimořádně vyvedeným festivalem!