Čtvrtek na Colours rovnal se Jan Garbarek Group a Trilok Gurtu. Ostatní účinkující (kterých však nebylo mnoho, festival se prakticky naplno rozjel až o den později) prominou, ale buď jsem jejich vystoupení nestihl, nebo nestálo za výraznější zmínku. (To v případě seskupení Shantel & Bucovina Club Orkestar, jejichž směs balkánských rytmů a trochy elektroniky – kterou bylo potřeba hledat opravdu pečlivě, nebyla ničím objevná a ani nijak zajímavá, takže po prvních pár skladbách spíše nudila, než nutila k tanci.) Jan Garbarek zato nenudil vůbec. A to se jeho vystoupení počítalo na více jak dvě hodiny (připravené plastové sedačky byly věru na místě, za to dík organizátorům).

Norský saxofonista vizáží mi připomínající Jacka Nicholsona z Osvícení předvedl společně s výtečným klavíristou Rainerem Brunninghausem a panem bubeníkem (všechny chvalozpěvy jsou zde opravdu na místě) Trilokem Gurtu dechberoucí koncert, kterému nechybělo vůbec nic. Výtečná sóla, citlivě rozmístěná do celého vystoupení, nebyla žádným zbytečným lartpourlartismem a dokázala strhnout stejně dobře jako dokonalá sehranost trojice při společném oblažování publika ať už připravenými jazzovými skladbami, nebo větší či menší porcí improvizace. Jestli si nějak představuji prvotní zasvěcení do současné podoby (free)jazzu, koncert těchto tří umělců s velkým "u" byl ve čtvrtek večer na Colours jeho zosobněním. Vpravdě nezapomenutelný zážitek, který ještě umocnilo vnímavé publikum podle letmého rozhlédnutí ve věkovém rozmezí deset až šedesát let (sic!).

Pátek

Pátek byl jednoznačně ve znamení žen. Noa z Izraele, Australanka se švédskými kořeny Inga Liljeström a Inuitka Tanya Tagaq. První zmíněná mě příliš nenadchla. Marně jsem v jejím vokálu hledal něco víc, co by ji odlišovalo od všeobecné představy, jak asi zní typický, průměrný ženský izraelský hlas. Možná za to mohla přehnaná očekávání ovlivněná informacemi "s kým vším a komu všemu už tahle Izraelka zpívala", každopádně z pomyslného souboje tří zmíněných dam vyšla Noa jako jasná poražená.

Inga Liljeström zaujala o poznání víc. Jednak sametově nalomeným vokálem (který tu připomněl Björk, tu My Brightest Diamond), jímž napůl šeptala, napůl zpívala své texty jednak do mikrofonu a také do červeného telefonního sluchátka (skvělý, efektní nápad), jednak daleko více slyšitelnou doprovodnou (aby toho prolínání národností nebylo málo) francouzskou kapelou, jež vytvářela zpěvačce barevný zvukový doprovod (kontrabas, violoncello, elektrická kytara, bicí) spíše pochmurného charakteru. Nejedna skladba, která během koncertu zazněla, by se kromě desek Portishead také (především díky úderným zvonivým kytarovým riffům – viz například píseň Stardust ze čtyři roky starého alba Elk) skvěle vyjímala na soundtracku k filmu Pulp Fiction. Nebýt až přílišného setrvání v jedné poloze po celou dobu koncertu (přídavek už mi zněl na cestě za Happy Mondays), nebylo by vystoupení Ingy Liljeström prakticky co vytknout.

Na celé čáře ale obě zmíněné zpěvačky převálcovala svým "zpěvem" beze slov Tanya Tagaq. Na její koncert jsem dorazil asi s desetiminutovým zpožděním (čehož doteď hořce lituji) a už příchod na Černou louku v podobě neskutečně hlasitých ovací mi dával znamení, že "tady se děje něco speciálního". Dělo. Tanya společně s beatboxerem, hráčkou na violoncello a perkusionistou předvedla pro mě už nyní koncert roku, který jen stěží něco překoná. Improvizace ve své čisté kráse (Vrcholné momenty v podobě vzájemného se chycení za boky s beatboxerem a následným dech beroucím několikaminutovým proplétáním vokálů obou dvou, později ještě obohacené o zvuk perkusí a nakonec i cella, jehož zasmyčkovaná melodie v závěrečné skladbě před přídavkem měla sílu dovést posluchače do skutečného transu. Už dlouho mě žádný koncert nevzal tak za srdce.), k tomu dokonalé publikum, které Tanye vracelo na pódium všechny ty bezprostředně "vyzpívávané" emoce (Pusťte si skladbu Ancestors z alba Medúlla od Björk, v níž tahle neuvěřitelná dáma hostuje, a pochopíte, že někdy jsou prostě slova a texty zbytečné.) a neslýchaný způsob vokálního vyjádření zpracovávaný do jakés takés písňové struktury udělaly dohromady z vystoupení Tanyi Tagaq nezapomenutelné chvíle. A vyprodání její desky v merchandise stánku během patnácti minut po skončení koncertu myslím také hovoří dostatečně jasně za vše.

Co říci k Happy Mondays? Přišel jsem, vyposlechl jsem, odešel jsem s poznatkem, že obtloustlý Saun Ryder má (překvapivě) stále stejný hlas. Že více byla slyšet doprovodná zpěvačka Rowetta a vidět whisky se pomalu ale jistě stále více posilňující tanečník Bez, jehož jediná úloha byla bavit publikum a zbavovat se rumba koulí, tedy jediného hudebního nástroje, kterým disponoval, házením do publika. Pěkné. Že nepřidali, ač měli čas a publikum si toho žádalo. Neslušné.

Jak hodnotili koncert dříve narození? Jedna skupina byla ráda, že si splnila sen a viděla Happy Mondays naživo a odcházela z jejich koncertu vcelku spokojena, druhá by možná byla raději, kdyby se vystoupení dalo vrátit zpátky a vůbec se nekonalo. Račte si vybrat. Já se tentokrát (vzhledem k tomu, že jsem v období vydání desky Pills 'n' Thrills and Bellyaches měl spíše starosti s velkou násobilkou a vyjmenovanými slovy) zdržím vynášení jakýchkoliv soudů. Koncert téhle kapely koneckonců asi ani nemůže plně docenit ten, kdo nezažil období její největší slávy na vlastní kůži a v reálném čase.

Ze samotného areálu na Černé louce, potažmo v podhradí, jsem vytáhnul paty nakonec jen jednou (hanba mi!). Do klubu Templ na desetičlennou britskou partu Orkestra de Sol. Ani se chudáci na to pódium nemohli vejít. Stejně jako jejich fanoušci do samotného klubu, který se ukázal jako naprosto nevyhovující prostor pro tenhle druh hudby. Příliš těsno, příliš vedro... Navzdory tomu se se všemi "proti" vypořádali tihle energií nabití Britové (devět chlapíků, jedna slečna mezi nimi – bohatá dechová sekce, tahací harmonika, buben) levou zadní a ukázali, že to jde po balkánsku i bez Kalašnikova. Třeba s úvodní znělkou Simpsonových. A s opravdu úzkým kontaktem s publikem. A se zábavně udělanou show, které nescházelo ani hráčské umění. Kdo jako první z pořadatelů místo dalšího koncertu Gorana Bregoviče příště přiveze do některého z českých klubů právě Orkestra de Sol, rozhodně nešlápne vedle. Naopak.

Hypnotix jako poslední hudební zážitek před zakončením vydařeného pátečního dne? Ideální volba. Hrálo se jak z novějších desek, tak i už z relativně starších (poupravená Wah Kasa ze sedm let starého znamenitého alba Kumah – to to letí...), stylově zakotvené kdesi u afrických rytmů rituálních tanců s tribal / dubovými vlivy a nezbytnými elektronickými doplňky. K tomu opět výtečný Ego L. Din... a spánek, který o sobě před začátkem vystoupení již druhou desítku let existujícího projektu Milady a Michala Ditrichových dával nepříjemně vědět, byl rázem tentam. Po delší době opět hypnotické.

Sobota

Jak pátek skončil, tak sobota začala: zhlédnutím vystoupení českého interpreta. Xaviera Baumaxu jsem naživo neviděl už skoro rok a tak mi nedalo se na něj po čase opět vypravit a zjistit, v jaké je formě. V dobré. Laškoval s publikem, házel do něj (plné) plechovky od piva, vykouřil s ním jointa a jen tak mimochodem odehrál povedený koncert. Xavi jako první hudební zážitek před startem sobotního dne? Ideální volba.

Dana Bártu jsem pozoroval jen z povzdálí, připraven zavčas vyrazit na Lou Rhodes do Tentu, abych se tam vůbec vešel. Novou desku Animage jsem dosud neslyšel, ale nepoznané předvedené skladby zněly velmi dobře, stejně jako ty starší, poznané (z nichž nejvíc nadchla především dvojice Some People a Živý).

Lou Rhodes si připravila ještě komornější koncert než vloni na Pohodě, kde jí přizvukoval alespoň jeden kytarista (bubeník tenkrát ze zdravotních důvodů nedorazil). Na Colours zahrála sólo a svou bezprostředností si získala sympatie českého publika podobně, jako v loňském roce toho slovenského. Největšího ohlasu se opět dočkala píseň Gabriel a coby vynucený přídavek, když už polovina někdejších Lamb chtěla jít ochutnat české pivo ("Prý ho máte dobré."), vybalila věc, kterou podle svých slov již dlouho nehrála. Precizně. Lou Rhodes se v akustických vodách naučila obstojně plavat a utopení už (minimálně na koncertech) rozhodně nehrozí.

Goldfrapp předvedli bez diskuse největší show festivalu se vším všudy. Zvukem, který vás měl sílu odhodit o pár řad dál (všechny předešlé kapely najednou vyzněly, jako kdyby hrály na poloviční hlasitost), prezentací na pódiu, vizualizacemi, osvětlením a hlavně skvěle odehranými skladbami ze všech čtyř řadovek. Alison oblečená do bílé (jako ostatně všichni členové kapely, mezi které kromě bubeníka, (bas)kytaristy, houslisty a klávesistky patřila také harfenistka) vypadala jako anděl, a když začala koncert skladbami z debutového alba včetně asi jejího největšího hitu Utopia, bylo jasné, že tohle propadák prostě být nemůže.

V pozadí pódia byl umístěný totem s parožím na samotném vrcholu a za ním pak obrovská projekční plocha vytvořená z obdélníkových slaměných svazků. Geniální nápad, který ještě podtrhly samotné projekce spíše abstraktního rázu, nicméně dokonale padnoucí do atmosféry jednotlivých skladeb a celého vystoupení. To se nejdříve neslo spíše v pomalejších rytmech písní především z aktuální (a výborné) desky Seventh Tree, aby se nakonec po pochodové hitovce Happiness (bez diskuse jeden z vrcholů koncertu) zvrhlo v až příliš dlouho trvající pop-disko-elektro šílenství (Train, Oh La La, Strict Machine), ze kterého už se bohužel nevyhrabalo, patrně i kvůli průtrži mračen, která zkropila areál festivalu ten večer již podruhé a ještě vydatněji. Na přídavek (kterým, věřím, měla být geniální křehká balada Clowns z nové desky) se tak bohužel nedostalo. Z vystoupení Goldfrapp tak nejdříve zůstalo lehké rozčarování z předčasného konce a sklouznutí do glitter disca v samotném závěru, ale po několikadenním uležení všech zážitků nelze než konstatovat, že takhle by měl vypadat popový koncert v tom nejlepším slova smyslu.

Koop odnesli nepřízeň počasí ze všech sobotních vystupujících asi nejvíce. Kvůli dešti, který skrápěl i pódium, se začátek jejich koncertu zpozdil o více jak dvacet minut, ale i přes neustávající přírodní sprchu setrvalo na Černé louce dostatečně početné publikum, které se za odměnu dočkalo výtečného koncertu švédských jazzswingerů. Nová zpěvačka mi nejdříve u prvních skladeb příliš neseděla, ale rychle jsem si na její (Yukimi Nagano ne nepodobný) vokál zvyknul a poté už si nebylo (kromě několika roztažených deštníků, které bránily v bezvadném výhledu na pódium) na co stěžovat. Koop odehráli delší koncert než vloni na Wilsonicu (k nejstarší desce – kromě puštěného intra – se rovněž ani jednou nevrátili) a navrch ještě třikrát přidali včetně zbrusu nové skladby z připravované nové desky. Loňské vystoupení v Bratislavě tak bylo lepší snad jen v jednom bodě. V počasí.

Resumé

Decentní souhrn na závěr? (V neděli jsem již bohužel musel být někde úplně jinde, takže program posledního dne mi tentokrát unikl.) Snad jen dvě poznámky k programu a organizaci festivalu. Možná až příliš velký počet interpretek vystupujících na hlavních pódiích (feministky prominou) letos učinil program hlavních stageí trochu jednotvárný. A jako určitý problém bych viděl i větší vzdálenost ostatních stageí mimo hlavní areál, které se tak stávají spíše samostatnými entitami než plnohodnotnou součástí festivalu. Jinak mi Colours i v letošním roce poskytly to, proč do Ostravy každý rok mířím. Objevily neznámé a umožnily zažít nezapomenutelné hudební chvíle. V tomhle mě ostravský festival zatím ani jednou nezklamal a věřím, že ani v dalších letech nezklame.