Ryba smrdí od hlavy a tenhle Islanďan voní od plnovousu. Ale nerad bych se unáhlil. Poté, co jsem se pročetl reáliemi z života syna Muggiho, řekněme, že to ve mně vyvolalo až nekritický obdiv. Narazil jsem na příliš jmen, kterým neodolám: Mike Patton (distributorem Mugiboogie je jeho Ipecac), Queens Of The Stone Age (kterým předskakoval na severoamerické šňůře), Tom Waits (nejzásadnější jím uváděná inspirace). Ale ne, beru zpět, vydal novou desku, nechme ji před námi stát nahou. Respektive oděnou jen v černou kůži (její přebaly jsou prý vyrobeny z plonkovních Biblí...).

Mugison je především samorost. Netrpí předsudky, je současný, má nadhled, dokonce je i vtipný, a to do té míry, že za vším tak trochu tušíte škleb a nevíte, co brát vážně. Což je fajn, ne? Ale k tomu se ještě vrátíme, na konci. Přiznám se, že jeho starší tvorbu v podstatě neznám. Jen pár věcí, na jejich základě jsem si ho zařadil do škatulky anti-folk. Na nové desce ji naplňuje prapodivně, spíše zvířecky, je k ní surový tím, jak moc se jí často vzdaluje, byť je neustále cítit mezi řádky. A nebo už to tak vůbec není a jen nezávazně proplouváme power-popem, blues, heavy-folkem a především experimentálními krajinkami. Ale především je třeba zmínit, že tohle album je těžké na poslech. Dlouho mi připadalo, že čas jemu věnovaný je jen hrachem odraženým od stěny. Stále si nejsem úplně jistý, ale je třeba promluvit.

Ticho prolomí hutná & valivá heavy boogie-woogie masa s dominantním motivem hammondek a dechů. Zkreslený vokál pokládá na lopatky svou intenzitou. Otvírák Mugiboogie je o ženský, na kterou si dejte bacha – erotické dusno z ní sálá, už dlouho jsem se z písně samotné tak neopotil. Ale hned další Pathetic Anthem – demo version (!) je postavena na vybrnkávání, podupávání a graduje maximálně vícehlasy. Zajímavý... Jenže následující To The Bone už zase obhospodařuje bohatý nástrojový park, tohle bude pěkná schíza. Poukazuji zde na hlasové kejkle Mugiho. Jesus Is a Good Name to Moan je pěkně vystavěná power-popová hitovka a singl, ale měla by být tak o minutu kratší. Jedním z Mugiho rysů je i sklon k megalomanii. Nejpozději u zvonkové George Harrison si uvědomíte onu nadsázku a vtip. Respektive kdyby to myslel vážně .... ne, tak se tak netváří na promu.

Problém je jinde. S druhou půlí desky se její obsah začíná rozmělňovat a zepár songů mohlo klidně zůstat na papíře. Ne že by byly špatné, spíš kazí pověst silně nadprůměrnému "zbytku", potažmo celku. Momenty překvapení naštěstí udržují pozornost. Co si napříkad mám sakra myslet o surové úchylárně par excellence I´m Alright? To zavání postojem Mr. Bungle, hlavně v kontextu s následujícím kocovinou páchnoucím freak country, "BECKovinou" The Animal. To Two Thumb Sucking Son of a Boyo už ani není vtipná. Říkám si, jestli se nám tu ta psychařina necpe do prvního plánu. Melancholická The Great Unrest, sakra, točí se mi z toho hlava. Co tím chtěl pošuk říct? Netuším, fakt.

Reminiscencí je mnoho, nemůže zde nepadnout Beck, skrz závoj prosvítá novější tvář White Stripes, pamětníky napadne Lennonův Plastic Ono Band, mně Mugi hlasem místy dokonce připomněl Tylera z Aerosmith (?!). Nicméně před námi stojí, jakkoli s výhradami, originál. Zvuk je precizní a ve svých křivkách místy skoro nepříjemný. Do příště by bylo dobré přidat na kompoziční eleganci a hlavně ubrat na tom křečovitém žánrovém rodeu. Potom si tu desku budu pouštět rád i celou. Ale i tak vestoje tleskám při uvědomnění, že dnes někomu stojí za to vyprodukovat luxusní dílko, které je dost možná zamýšleno jako výsměch sobě samému.

70 %

navštivte:
www.mugison.com

poslechněte si:
www.myspace.com/mugison