Station je krásná, legitimní milenka. Už tři týdny mě okouzluje natolik, že si na ty předchozí málem ani nevzpomenu. První, malá Russian Circles, byla milá, ale metafyzické dno bylo až přespříliš daleko. Katarze přišla až s druhou dámou Enter, dokud ji z trůnu nesesadila svěží a hloubkou výpovědi málem nevyčerpatelná Station.

Po odchodu basáka Colina DeKuipera to s kapelou vypadalo všelijak. Náhradník Brian Cook na sebe ale naštěstí nenechal dlouho čekat – a svou misi u dvojice Mike Sullivan + Dave Turncrantz splnil nad očekávání. Přirozené napětí novým skladbám zůstalo a přibylo více citlivé, pozvolné gradace. Pod producentským dohledem Matta Baylese (mj. Isis, Mastodon) navíc Russian Circles posílili i zvukově. V ranku post-rockových, či spíše post-metalových kapel tak Station působí snad ještě vyzráleji než aktuální díla krajanů Pelican nebo Red Sparowes. Vzájemná hudební a ideová provázanost zejména s prvně jmenovanými je na každý pád zřejmá, o čemž ostatně svědčí i jejich společné turné.

Russian Circles vyvolávají veletoče emocí. Dokážou nastavit vlídnou tvář, ale i hrubě zaburácet, obšťastnit neklidem i vyvrcholením. Každá z dlouhých kompozic má vlastní, vzrušující příběh. Úvodní Caipaign je milostnou předehrou a ukolébáním v první fázi námluv, která touhu po „mladé krvi“ rozkrývá něžně a pomalu. Z klidu vyrůstající zvonivá melodie působí jako svůdný, recitovaný sonet. Navazuje Harper Lewis a metalový riff, který nakonec exploduje nikoli ve zběsilou jízdu, ale půvabnou, hřejivou harmonii.

Dynamický rozjezd Station dává svou přímočarou naléhavostí jasně najevo, že nejsilnější příběh je v polovině alba. Změť lehce disonantních špinavých tónů evokuje tvorbu výtečných Ostinato. Naopak Verses je s využitím podmanivých klapek Matta Baylese návratem k úvodní pohodě. Zastřená nedořečenost atmosféry a skřípající zvuk kytary budí dojem nejisté idyly, která je v závěru skladby také ukončena těžko uchopitelným, depresivním zvukem.

Pak konečně přichází nejsmyslnější věc celého alba, Youngblood, s typicky napjatou náladou, chlupy na rukou i nohou naježenými a slayerovským riffem. Naopak konejšivě se opona definitivně zavírá epickou XAVII – pohřebním outrem nad ostatky zesnulého, se spoustou květin, které vůbec nevoní. No bodejť: žádná smrt se totiž nekoná, nastal čas shakespearovsky snít...

90 %

navštivte:
www.russiancircles.net

poslechněte si:
myspace.com/russiancircles