No Age - Nouns

No Age se s ničím moc nepárají. Kytarista Randy Randall a zpívající bubeník Dean Spunt vydali po dvou letech hraní už druhé album. Pilní jako včeličky jsou však i jinde. V jejich domovském losangeleském klubu The Smell nejdřív v rámci akce Z brigádničili jako instalatéři, zedníci a kdo ví co ještě, aby pak ve fungujícím klubu byli takové holky pro všechno. Jejich web je jenom blog s fotkama z cest, kluci si designují vlastní alba a trička, a když nemůžou hrát v klubu, rozbalí svůj vercajk v kavárně, galerii nebo rovnou na ulici.

Přihlášku do Rychlých šípů by jim tak zkazila až hudba, kterou společně tvoří. Jsou dva a dělají pořádný čurbes. Jednomu by tak mohli hned naskočit Lightning Bolt a s přimhouřením oka i White Stripes. Žel, No Age nedosahují těžkotonážnosti těch prvních a zřejmě v dětství před spaním poslouchali desky Sonic Youth a ne bluesové klasiky jako ti druzí. Dost o nich napovídá i to, že se pojmenovali podle jedné kompilace, která vyšla na kultovním labelu SST, od jehož svěřenců jako Black Flag či Hüsker Dü si vzali pořádnou dávku přímočarosti.

Hudba na Nouns však obstojí i bez DIY pohádky, která No Age předchází. Do půlhodinového gejzíru naládovali punkrockové vypalovačky i ambientem dotčené kompozice, obojí zalité řádně hustou hlukovou polevou. Že by se zde objevilo něco hudebně revolučního, se říci nedá, ale ze všech skladeb čiší radost dvou kluků, co se zavřeli do garáže, mlátí do nástrojů a dělají rámus, že se otřásají stěny, bez ohledu na okolní svět. Chvílemi jsem jenom žasl, jak se jim do těch krátkých písniček podařilo narvat tolik rachotu – úderné bicí, chytlavé riffy, hvízdající vazby, moře bílého šumu i útržky a smyčky digitálního původu chvílemi pohřbívají vypjatý Spuntův vokál. Právě mnohé popěvky a riffy míří přímo na solar, udeří, nepustí a dá velkou práci je dostat z hlavy.

Zatímco první album Weirdo Rippers nezapřelo svůj původ (šlo o sebraná EPčka) a chvílemi drhlo, nový počin působí kompaktně. Deska začíná údernějšími kousky, ve chvíli, kdy se začínají zajídat, nastupují klidnější kousky a k takovému střídání dojde ještě párkrát. Je to krapet laciné, ale funguje to nadmíru účinně. Velkým plusem je i krátká stopáž, díky níž album nezačne nudit ani z něj nestihne rozbolet hlava. No Age zkrátka dokazují, že pořád platí poučka, že s rychlostí, hlasitostí, nasazením a pořádně nabroušenou a zkreslenou kytarou nejdál dojdeš.

V dotazníku na Pitchforku pánové přiznali, že si během evropského turné naprali břicha v jednom veganském podniku v Praze. Já bych si přál, aby je tady příště při podobné příležitosti někdo odchytl, nesměroval do nejbližšího klubu, aby to tam tahle hlučná dvojka naprala příchozím do uší. A klidně by mohla vypadnout elektřina, jelikož v těch dvou je tolik energie, že by sami mohli pohánět generátor.

80 %

navštivte:
noagela.blogspot.com

poslechněte si:
www.myspace.com/nonoage