Půl devátá. Plní se i druhá, pomocná šatna v prostoru malého sálu zřizovaná v dobách návštěvnostní krize největší. A na pódiu toho velkého už začínají hrát Lychee Lassi. Lychee Lassi coby čtveřice, kterou diriguje DJ Illvibe se svými gramofony, ze kterých nejen pouští různé krom jiného odlehčeně bluseové zpívánky, ale také scratchuje a bubnuje na přenosku i točící se vinyly. Lychee Lassi coby maníci jednotně oháknutí v bílých montérkách. Lychee Lassi coby bubeník Roy Knauf chrastící řetězem po bubnu, potící se ve strojovém rytmu svých rytmů, basák Beat Halberschmidt uvězněný v nekončící repetici úsečného dunění, kytarista Dirk Berger vyluzující melodie rychlé i rozvazbeně (tipněte si) pomalé... Lychee Lassi coby kapela freejazzová, kytarová i hiphopová v jednom momentu, jedné skladbě. Lychee Lassi coby čtveřice, která dokáže zajímavou koncepcí a hráčským umem skvěle pobavit, ale někdy přílišným protahováním nevýrazných pasáží i lehce ponudit. Lychee Lassi coby každopádně solidní předskokan hlavního jména večera.

Amon Tobin při své premiéře v ČR přišel na pódium jako nějaký bezejmenný zvukař ještě dvě minutky před desátou kontrolující vše potřebné. Takhle začínají ikony a pro mnohé i žijící legendy svou show? Kde je pozdní příchod, čekání na Godota, ukecaný nervózní sál? Samozřejmě, že už tam za svými turntably od Numarku (Míchat vinyly? V jaké době jste se zasekli?) Pan Ninja zůstal a během chvíle nebylo co řešit. Provokativní otázku, zda-li by bylo co řešit, ať by začal jakkoliv, necháme protentokrát diplomaticky schovánu v zákulisí a zůstaneme raději na pódiu. Tam se sice (až na hudební složku) neděje nic extra zajímavého (pokud se tedy nevyžíváte v hltání sebemenšího Tobinova pohybu), ale to už je holt riziko jakéhokoliv DJského vystoupení s absencí projekce (věru, že by se hodila!).

Amon Tobin přijel do Archy s heslem "chutí máme na vybranou, co je sladké, nemusí být slané" a během stodvaceti minut nasypal do lidí solidní mixle v pixle stylů od sonických experimentů, elektronického noiseu a industriálních prvků přes drum'n'bass, dubstep a jungle, až po psychedelický jazz (solidně vyschízovaná verze tracku Defocus), abstraktní hip hop a breakcore. Nejčastěji bylo samozřejmě možné zaslechnout skladby z Foley Room, ale dočkali se i staromilci. Nakolik byl Tobinův set kočkopsím hudebním dortíkem (mixy byly rychlé a někdy až ke zlu věci netradičně pojaté, což se semo tamo odráželo v ne zcela jistě znějících přechodech), si bezesporu přebral každý v sále přítomný sám. A kdo se v pátek večer do Archy nedostal, stěží mu vnucovat jedno, či druhé. Jisté je, že si brazilský rodák zasloužil alespoň v některých slabších chvílích trochu méně z rukou zobající publikum a ve své podstatě se ho i dočkal. Momentů, kdy se ve foyer (nejen nad nedopalkem cigarety) slučovaly skupinky stěžující si, že zrovna teď jim teda to, co duní hlavním sálem, moc nesedí, bylo až překvapivě hodně.

Přesto Amon Tobin odešel z Archy jako vítěz. Celkem tedy odcházel natřikrát, šibal jeden, a pokaždé s větší pompou. Bodejť by ne, když první přídavek začal vlastní věcí 4 Ton Mantis a pokračoval v duchu psychedelickém sametovým underground banánem a skladbou Venus in Furs a poté docela slušně vymývajícím hard drum'n'bassem temnějšího rázu; a když druhý přídavek rovnal se bezkonkurenčně největší metal (a to doslova) večera v podobě jeho zabijácké drill'n'bassové úpravy Raining Blood od Slayer. Otočené odposlechy, pařící Archa a vzápětí už jen provokativní ticho (teda ne že by hlediště nedunělo chtíčem dalšího přídavku...), Amon Tobin definitivně odšedší z pódia a vzápětí na to neskutečně rychle se vyprázdnivší prostor sálu, kde zůstal jen propocený vzduch a pár jedinců čekajících "co jako bude dál". (Případně nechtějících své plíce vykoupat v nechutné kouřové cloně, která klasicky bezohledně obsadila foyer a žila tam vlastním rakovinotvorným životem.)

Co jako bude dál byl DJ Okapi, který těch pár jedinců solidně roztancoval na svoji směsku vtipností v podobě zábavové elektroniky á la taneční breakcore mixy raveových věcí, úchylností v podobě tracků od Candieho Hanka a vůbec hopsavé vyspeedovanosti, která měla jediný účel. A ten splnila do puntíku. Jestli si nějak představuju after party, tak právě tak, jak pokračoval večer v Arše po odbití půlnoci. Plno místa na všemožné kreace, pohupující se ochranka a uvolněná atmosféra v duchu "viděli jsme Amona a nebyl to propadák".

Reakce na Tobinovský Stimul večer byly všelijaké. Od bezmezné adorace všeho předvedeného, přes lehké přešlapávání na místě a (ne)vyřčenou větu, že to mohlo být lepší, až po spíše nespokojenost s některými pasážemi a nekompromisní zavrhnutí prakticky celého setu. Troufnu si zcela alibisticky tvrdit, že pravda bude někde uprostřed. Anebo někde tam venku.