Novinky

Solitéři aneb ohlédnutí za třemi lehce utajenými experimenty

Zatímco ve světě se na poli alternativních hudebních směrů stále odehrává leccos zajímavého, rok 2007 byl v českých zemích ve znamení takřka hlubokého ticha. Pomineme-li několik zdařilejších elektronických nahrávek či debutové album turntableových Birds Build Nests Underground, čest zachraňovali staří harcovníci jako Pavel Zajíček či MCH Band. Přesto světlo světa spatřilo i několik experimentálních nahrávek, jejichž autoři o nějakou větší publicitu v podstatě ani nestáli, hlavním motivem pro jejich vznik bylo především potěšení z vlastního tvůrčího procesu. Podívejme se dnes na tři takové, jež přes rezignaci na publicitu spojuje vlastní výraz, invence a v neposlední řadě i skutečná kvalita.

Každý z nich přitom k relizaci svých nahrávek přistoupil po svém. Pakliže kytarista Lumír Gajda svůj sen o vlastní nahrávce dotáhl až k lisovanému CD, opatřenému tištěným bookletem, matadoři Luboš Fidler a Štěpán Pečírka svoje hudební kreace uskutečnili v podobě vypálených CDR a kopírovaných obalů v podstatě pro okruh nejbližších přátel. Podobně se ke svým laptopovým elektronickým výbojům postavil i PK, člen dnes i v zahraničí respektované hlukové formace Opening Performance Orchestra.




Gajda Lumír Gajda – Indy-Inde
5 skladeb / 37:46, MG Rec.

Lumír Gajda je znám především jako člen dřívější sestavy Uhlířova Kvarteta Dr. Konopného, v posledních letech jej posluchači mohli zaznamenat při sporadických „čajovnových“ duetech s Tondou Hlávkou. Gajdovou hudební prioritou je však již dlouhá léta především zájem o zvuk kytary, jenže o vydání svých vlastních intimních zvukových výletů na nějaké zavedené značce si mohl nechat pouze zdát.

I proto nakonec zvolil jedinou možnou cestu a své nahrávky, pořízené v létě roku 2006 vydal formou D.I.Y. pod názvem Indy-Inde, jež je jakousi slovní hříčkou kombinující slova jindy a jinde se zemí, k níž se asi nejvíce ubírá sound celého alba.

To je tvořeno pěti skladbami drone kytarového ambientu, který především ve skladbě Orion dostává až jakýsi omamný a halucinogenní rozměr. Z jisté zvukové homogennosti alba vybočuje snad jen část použité jam-session z jara 2003 pod názvem Amana-jam, kde je Gajdova zkreslená kytara doplněna o perkuse a brumle. A i když jeho vazbení a práce s efekty je z kategorie tisíckrát slyšených zvuků a postupů, Gajda přesto dokázal albu vtisknout velmi oduševnělou a rozjímavou atmosféru ve stylu starších nahrávek Richter Bandu či skladeb Ireny a Vojtěcha Havlových. Škoda jen nepříliš valné zvukové kvality natočeného materiálu.

65 %




Fidler Luboš Fidler/Štěpán Pečírka – Every Savage Can Dance!
9 skladeb / 46:31, vlastní náklad

Luboš Fidler patří už k legendám české alternativy, tentokrát spojil své síly se Štěpánem Pečírkou, aby natočili poměrně komorní akustické album, založené na experimentování se zpěvem (ve výčtu použitých nástrojů a technik je v bookletu mj. uvedeno „zpracovávání názpěvů nápěvů“). Použili přitom zvláštní slovní hříčky (i když neznám souvislosti s citací ze slavného románu Pýcha a předsudek anglické spisovatelky Jane Austenové, jež je otištěna v bookletu), jež v kombinaci s barvou hlasů mohou upomenout tvorbu takového Jiřího Konvrzka či Petra Váši.

Hudebně je však album pevně ukotveno v minimalistické tradici, ať již Fidler používá akustické kytary či akordeonu (Pečírkova účast na albu je kromě hlasového vkladu spíše ideového charakteru). Některé z nich (Maralu, Náhodou) prozrazují zřetelnou inspiraci Oldřichem Janotou, v jiných (Svět, Ano) se Fidler přes úsporné aranže a tradiční postupy dostává až na hranici surrealistických zvukových hrátek a la Aranos. Přes zjevně deklarovaný experimentální charakter však album rozhodně netrpí křečovitostí ani intelektuálním manýrismem.

60 %




PK PK – Whispers and Lights
6 skladeb / 57:23, vlastní náklad

Pražští Opening Performance Orchestra vystupují se svojí „fraction music“ sice jen sporadicky, svojí účastí však již dokázali ozdobit nejen Pražský industriální festival, ale loni v listopadu třeba i jeho prestižní obdobu v polské Wroclawi. Na svém sólovém debutu Whispers and Lights nám její člen PK nabízí velmi zajímavý, abstraktní elektronický sound, jež je i bez použití zvukové „fractionalizace“ jen zdánlivě v ambivalentním vztahu ke kompaktním hlukovým stěnám své mateřské formace.

Zatímco v úvodní Pacific Waves I svojí strohou a bezemoční časově kombinatorickou konstrukcí pracující s prvkem náhodně spouštěného prvku drop-out (někde mezi pedantní namlookovskou elektronikou a rytmickými laptopovými výboji dnes již nefuknčního labelu Mille Plateaux), zkouší PK posluchačovu trpělivost, v trojdílné ABStraction v duchu svého názvu nabízí lineární, různě modulované soundscapes. Určitě nejexpresivněji vyznívá hravá a nespoutaná Slow Angel, v níž autor lehce vyvolává ducha francouzských elektronických pionýrů z okruhu sdružení INA-GRM, nejvyšší míru posluchačovy pozornosti ale nevyžaduje až v závěrečné skladbě Pacific Waves II, kde mu jako jakési ulehčení nabízí pěkný a nekonfliktní ambient v duchu Steve Roache či Mathiase Grassowa. Ani přes poněkud syntetický zvuk nahrávky to nic nemění na faktu, že z trojice recenzovaných alb jde o počin nejodvážnější a zvukově nejdotaženější.

70 %