Novinky

Gnu, OTK, My Dead Cat, 14.2., Fléda

Předkrmem před hlavními chody se stala My Dead Cat a přiznám se, že jsem tento chlebíček neskousl. Excentricky prožívající zpěvák u kláves z jejich produkce dělá punk, ale zbytek hraje něco jiného. Nazvučení je nevalné, druhá kytara zaniká, bicí jsou ve srovnání s následujícími kapelami nevýrazné – dobré momenty by se daly spočítat na prstech jedné ruky vášnivého příznivce pyrotechniky. Ocením, když dohrají poslední kus, a čekám s optimismem věci příští.

OTK OTK jsou ve formě, jejich nástup je pro předchozí partu možná až příliš krutý. Každý hráč pokládá dílky skládačky přesně tam, kam má, a na pódiu tak stojí obraz v celku, organismus hrající jejich intimní post rock, tak jak se sluší. Z melodií spřádají sítě, které hází do publika, a troufám si říct, že většina je lapena. Sound je oproti desce pochopitelně chudší, absence složitých aranží ale neubírá skladbám jejich vnitřní sílu, pohledná dekorace skladeb z dílny studia Jámor leadera OTK Ondřeje Ježka nezakrývá něco, co by nemělo být slyšet – jádro je poctivě rockově neuhlazené a špinavé.

Nemusím čekat dlouho a už "někde v hloubi svýho mozku slyším: Voskuj, voskuj! (Lavina by se dle mého názoru měla protlačit jako hymna mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci, neumím si představit vhodnější píseň.)" I ostatní písně jsou poklidnými hrátkami s texty i atmosférickými plochami tu a tam přecházející ve vál. Prim hraje album Sona a kuva, vyniká Mám svoji zemi rád, ale vrcholem je více než slibný příslib desky nové: skladba Krajina – chytlavý riff (jakási lo-fi verze riffu uvozují Song 2 od Blur, pamětníci flanelových košil možná vzpomenou na píseň ještě slavnější) dodávající živočišnost, nechybí ale ani zasněnější party a text využívající poetiku nejznámějšího textu J.K. Tyla (bory šumí po skalinách...) – povedený kompilát přetvořený v nový osobitý tvar. V přídavcích zazní ještě A.Letec a Klan a já vrním blahem.

Gnu Od Gnu očekávám pokračování mé vnitřní meditace v poněkud tvrdším provedení. Nikdy jsem nebyl moc na poezii, ale právě Milimetry ticha mi k ní otevřely cestu, v hardcorovém řinčení jako by nedořečené věty začaly najednou dávat smysl. Brzy jsem měl ale pochopit, že dnes večer se mi mnoha nových podnětů nedostane.

"Neser Boha se svým stářím," zahrozí otevírací ZI Europe. Kytarová hradba se valí jako tsunami a v mlýnu pod pódiem se o sebe lidi počnou rozbíjet jak vlny o útes. Trend hrát pecky z Alba Epochal pokračuje, Arcif se vypaluje do kůže. Rocková mašina, Otesánek, co rozseká vše, co mu stojí v cestě, a pak to žere z kytar jako tatarský biftek. Adam Nenadál řve z plna hrdla, kolem něj lítá pot a sliny, seká riffy a ve správnou chvíli je zdůrazňuje s divadelní teatrálnosti s nápřahem jak při hokejovém příklepu. Kytary jsou proklatě nízko a intenzita nemůže být vyšší, parní válec za chvíli pukne.

V kontrastu k hudbě Gnu působí přestávky mezi písněmi jak z jiného světa. Adam vystupuje nemístně pokorně a v každé druhé větě děkuje. Ale v momentě, kdy se rozezvučí nástroje, je opět běsnící bestií, hvězdou hluku mlátící mohutnými potetovanými tlapami do strun, rockerem vzývajícím hardcorové bohy v póze Ježíše nad Riem v prosbě pro šťávu pro další atak. V přídavcích zazní alespoň nějaké Milimetry ticha v podobě Mossadu (předtím bylo k slyšení jedině Hoříš), a pak už zbývá pouze smeknout a zatleskat. Srdce, i když třeba jen v kouscích zvuku, vám totiž každá kapela nedá.

ilustrační foto: Kryštofotí