Svůj dlouhohrající debut vydala minulý podzim po dvou EP a jednom splitku (s Unpersons) jedna z nejnadanějších a zároveň stále ještě, dá se říct, nejnadějnějších kapel současné heavy scény, američtí Baroness. První EP sebevědomé, druhé více než zajímavé, třetí (splitko) více než sebevědomě zajímavé stylistické cvičení a teď...no, secesně mystický obal z pera frontmana Johna Baizleyho vypadá velmi slibně...

Dozvědět se o Baroness cokoliv krom fakt nejsušších je úkol pro nadlidi. A že je to jedna z hrstky kapel, u nichž bych se záležitostmi "behind the scenes" i zabýval. Nejenže se odmítají vyjadřovat o věcech typu význam názvu kapely, příčiny odchodu bývalého kytaristy, novinářům zhusta odpovídají stěží na půlku otázek a jejich texty na internetu nenajdete (aspoň mně se to nepovedlo). Kouknete na ně a vidíte čtyři ušmudlaný dřevorubce, na pódiu stojí jak trubky, z místa se skoro nehnou, mezi písněmi nepromluví. Suchaři, mohli byste si říct. Jenže pak ty suchary uslyšíte hrát a všechna suchá místa zvlhnou.

Vyřešme si žánrové určení, ať je to za námi. Baroness se pohybují na pomezí. Energie a thrashové figury metalcoreu, hypnotičnost a hutnost stoner-riffů, post-rockové vrstvení motivů a jejich vývoj, výjimečné okořenění jižanským feelingem, experimentální zaštítění psychedelií. Až na ni jsou zkrátka úplně nejvíc in, ale vůbec to nevadí! Do oblastí, ve kterých v současnosti ročně vychází stovky zaměnitelných desek, totiž vnášejí svůj nezaměnitelný autorský rukopis a zvuk. Dva Gibsony v kombinaci s Marshally mají na svědomí neodolatelně skutečný sound, který v rámci žánru dostatečně vybočuje autenticitou a dřevností, a zároveň svou hloubkou směřuje k podstatě kytarového zvuku.

Deska začíná subtilními tóny Rays on Pinion, Paprsky na Peruti, zvukový východ slunce, pozitivní nálada, přehledný motiv se hýbe a dospěje do elegantně surové zvukové stěny. Na mysli mi vytanou King Crimson, což je v tomto případě dobře. A vůbec – Red Album, to už tu bylo...? Výrazné a svěží figury se střídají v časově rozumném sledu, aniž by unikly před uchopením, aniž by nudily a nevěděly, kdy odejít. Druhá The Birthing, stoner hitovka k pohledání, pro náročnější ovšem. Kde herdek berou tyhle nápady? Katatonická jízda na arabským koni, co se občas jen tak z plezíru změní v rybu, hada, nebo třeba šílenou opici. To vše proložené nesamoúčelnými črtami. Pokud nic, rozseká Vás singl Wanderlust podpořený velmi libovým klipem. A nebo úplný protipól, minimalistické leč nesmírně silné chill out(ro) Grad. Grad jako gradovat. Slunce zapadá. A ještě skrytý fórek nakonec. Takhle bych mohl zbytečně pokračovat, ale neztrácejte čas čtením, raději si to poslechněte, a to hned.

Je pravda, že některá místa mohou lehce nudit (Wailing Wintry Wind, Aleph), ale vata to není. Jen neunesou srovnání s dechberoucím "zbytkem". Fakt, že se jedná o debut, mě plní nadějí i obavami. Pokud se nestane nešťastným uměleckým vrcholem Baroness (a to si nemyslím, podle rozhovorů mají už většinu nového materiálu složenou, a to v téhle skvělé formě), dočkáme se od nich ještě velkých věcí. Baroness o své hudbě přemýšlí, leč nemluví. A nemyslím si, že by to byla póza (byť třeba v Maynardově podání to žeru i jako pózu).

Na základě předběžného poslechu hitovky Wanderlust jsem se bál. Ta věc trochu smrděla císařskými Mastodon a já si říkal, jestlipak tihle Baroness překročí jejich stín. Vedle jak ta knedle, jediná přípustná spojitost se odehrává v rovině eventuálního předání pochodně. Půjde-li to takto Baronkám i nadále, ponesou Mamutí štafetu s hlavou vztyčenou. A ani nebude vadit, že jejich bicman není takové hovado jako Dailor. Dal bych devadesát, nicméně v očekávání věcí příštích...

80 %

navštivte a poslechněte si:
www.myspace.com/yourbaroness
www.woozyfly.com/Baroness