Novinky

Electronic Beats, 9.2., Veletržní palác, Praha

Příchod do hlavního sálu Veletržního paláce krátce po deváté by nejlépe vystihoval titulek z nějakého bulvárního plátku. ŠOK – Kytary na elektronickém festivalu!!! Perex by pak patrně obsahoval něco ve smyslu špatného vtipu pozvat takovouhle "rokenrolovou" kapelu na Electronic Beats, případně pár slov o vydařeném zviklání návštěvníka v tom, jestli se opravdu nachází ve správný čas na správném místě. Účast projektu The Man No. 9 na druhém ročníku tanečního festivalu mi asi zůstane záhadou. Co vím ale jistě, je, že vůbec nelituji příchodu do Veletržního paláce v čase, kdy již tahle osmičlenná (prý) elektrocková formace z Berlína měla polovinu vystoupení za sebou. Stejně jako nelituji, že jsem po vyposlechnutí zhruba tří skladeb druhou polovinu jejich gigu strávil v chill-outu, kde se možnost svalení do křesla (případně posezení na vysokých židlích u stolků poblíž baru) při poslechu vinylů, které do sebe mixoval DJ Stanzim, rovnala nesrovnatelně příjemnější činnosti.

Modeselektor Ze sklepních prostor (které měly ještě jednu výhodu – nebyla tam taková zima, jako v teplotně značně podchlazeném prostoru hlavního sálu) mě tak zpět nahoru vytáhla až zvědavost, jak budou znít naživo Modeselektor, momentálně asi největší hvězdy berlínského labelu B-Pitch Control. Gernot Bronsert a Sebastian Szary bohužel zčásti doplatili na to, že v době jejich vystoupení nebylo publikum ještě zdaleka tolik koncentrované, jak by se slušelo. Veletržní palác se v průběhu "modeselektorského elektra" stále plnil a davy lidí korzovaly od baru k toitoikám a od toitoiek zpět k baru, do chilloutu a z chilloutu, nebo prostě jen odtamtud sem a odtud zase tam (kdo by to byl řekl, že?).

Modeselektor mezitím předváděli solidní výkon, když sázeli největší vypalovačky z obou dosud vydaných řadovek Hello Mom! a Happy Birthday! a přidávali jim na důrazu a gradaci eventuálními live-úpravami. Během večera tak zazněly mimo jiné pecky Godspeed, Kill Bill Vol. 4, Sucker Pin, The First Rebirth a coby přídavek také předělávka raveového hitu Hyper Hyper s hostujícím Otto Von Schirachem (jehož chrčivým hlasem odprezentovaný recitativ, v originále samozřejmě plynoucí z úst H.P. Baxxtera, byl vcelku logicky puštěn ze záznamu).

Vychrstnutí šampaňského do předních řad v závěru gigu působilo sice, vzhledem k ne zrovna naplno rozjeté atmosféře, trochu nepatřičně, ale to budiž Modeselektor odpuštěno. A i když si stále myslím, že komornější a klubovější prostor Abatonu na festivalu Sperm bude téhle vykutálené dvojce slušet víc, na velkém pódiu se Gernot Bronsert a Sebastian Szary rozhodně neztratili.

To samé by se nejspíš dalo říct i o projektu Alter Ego, který nastoupil po nich (a před Underworld). Ale produkce dvojice Roman Flügel a Jörn Elling Wuttke zněla na můj vkus už příliš diskofilně a prvoplánově (a celkový dojem nevylepšovala ani vyšší koncentrace party girls a party boys v upnutých bílých tričkách a košilích a podobných metrosexuálních oblečcích), takže jsem vzal znovu zavděk sklepnímu chill-outu, který se okolo jedenácté proměnil v drum'n'bassovou stage.

Underworld začali na čas. Hned první skladbu ale přerušilo faux-pas, které jsem na takhle podobně velké akci ještě nezažil. Zhruba patnáctiminutový výpadek elektřiny se postaral o solidní vychladnutí natěšeného publika (a také samotného prostoru, který už se mezitím díky tancující mase lidí začal nepříjemně přehřívat), což odnesla především ne zrovna dobře vybraná druhá první skladba večera, za jakékoliv jiné situace jistota všech jistot, pecka Cowgirl. A dojem z první půle (tedy první hodiny) vystoupení nezlepšily ani další odehrané věci v podobě tracků Crocodile či Holding the Moth, tedy skladeb z aktuálního alba Oblivion with Bells, které si nejvíc užíval asi samotný Karl Hyde. Ten v saku třpytícím se jako diskokoule řádil na pódiu, jako kdyby mu bylo o dvacet let míň, a záhy tak rozptýlil eventuální obavy ze statického koncertu "dvou pánů v letech".

Pravda, která se ještě při poslechu nového alba v klidu domova tu a tam dala zatlačit do pozadí, se však v živém provedení ukázala v celé své nahotě. Skladby z Oblivion with Bells zkrátka nesahají o jednu dekádu starším klasikám ani po kotníky. Což se potvrdilo především v závěrečné půlhodině vystoupení Underworld, která byla zaměřena především na starší kousky, někdy více, jindy méně přepracované do nových verzí. A která se také dočkala daleko pozitivnější a hlasitější odezvy od již lehce prořídlého prostoru (alespoň tedy v prvních řadách) Veletržního paláce.

Vizuální složka byla té zvukové překvapivě rovnocenným partnerem. Světelné efekty skvěle doplňovaly hudební dění na pódiu a díky vzájemné sehranosti během vygradovaných i klidnějších pasáží umocňovaly výsledný zážitek z koncertu. Zhruba v poslední půlhodině navíc v půlkruhu kolem Underworld vyrostly až ke stropu sahající nafouknuté sloupy, které různě měnily barvy a všemožně se kácely a zase narovnávaly, což bezesporu také přispělo k jistému oživení. (Tedy ne, že by po pódiu neustále poletující a energií sršící Karl Hyde s mikrofonem, potažmo kytarou, nestačil…)

Jasnými vrcholy večera (samozřejmě kromě Karlem Hydem fenomenálně "odzpívané" Born Slippy, kterou tentokrát Underworld oproti zvyklostem z posledních let, odehráli v takřka totožné verzi, jakou všichni moc dobře znají díky filmu Trainspotting) byla jednak decentně upravená hymna všech rybářů Jumbo, a především přídavková dvojice Cherry Pie a již klasická uzavíračka Moaner. Jenom díky výše zmíněným trackům jsem, už za hraní Ladidy, neodcházel z Veletržního paláce v neděli nad ránem zcela zklamán. Ani tak ale (pokud dobře počítám) v pořadí třetí live vystoupení téhle odcházející legendy taneční scény let devadesátých v České republice nepřekonalo tři roky starý zážitek z Kolbenova parku.