Spoon – Ga Ga Ga Ga Ga
10 skladeb / 36:26, Merge Records

Spoon jsou s námi už 14 let, ale za opravdový začátek jejich kariéry můžeme brát až rok 2001, kdy ze sebe konečně setřásli pověst nejlepšího nepřiznaného revivalu Pixies a raných Pavement. "Girls Can Tell" byla pro Spoon důležitá deska - první u Merge, první, kde Eric Harvey odložil kytaru, začal údery do svých kláves kopírovat rytmus bubeníka Jima Ena a rytmické kytary frontmana Britta Daniela a dal tak vzniknout naprosto unikátnímu zvuku, který vám bude vždycky něco připomínat, ale nikdy si nevzpomenete co. Právě tenhle pocit něčeho povědomého je pro Spoon moc důležitý - na každé desce šli vždy aspon o krok dál, ale přitom po prvních pár vteřinách jistě víte, s kým máte tu čest. Na "Kill The Moonlight" ukázali, že se dokáží experimentovat s elektronikou, rytmickými smyčkami a na dřeň osekaným zvukem a přitom se stále pohodlně vejít do kytarového indie-popu a "Gimme Fiction" bylo ve znamení naprostého producentského minimalismu bez příkras.

"Ga Ga Ga Ga Ga" je i přes svůj dětinský název zatím to nejdotaženější, co Spoon vyprodukovali. Úvodní "Don't Make Me A Target" by se mohla objevit na kterékoliv starší desce, ale její nenápadné a trochu odměřené vygradování má v sobě strašnou sílu, kterou si každým poslechem uvědomujete víc a víc a víc... Ale to je jen předkrm před neskutečnou "The Ghost Of Your Lingers", ódou na minimalistické skladatele moderní vážné hudby, kde se zechovaný Brittův hlas proplétá neměnným klavírem, který v závěru nečekaně doplní a rušivé zvukové efekty, aby hned navázali hypermelodickou, sedmdesátkovým soulem ovlivněnou, "You Got Yr. Cherry Bomb", kde Britt zpívá "Blow out that cherry bomb for me...", jakoby to byla ta nejromantičtější slova na světě a ono to prostě funguje. Neohromuje sice rozsahem, ale hlas má naprosto pod kontrolou a jeho cynické texty jen podtrhují vyznění desky.

Takhle bych mohl pokračovat až na konec, protože na "Ga Ga Ga Ga Ga" prostě není jediná průměrná skladba bez zajímavého nápadu. Spoon nenápadně vstřebávají fragmenty snad z každého hudebního stylu, na který si vzpomenete, a dokáží je přizpůsobit tak, aby přesně zapadly do jejich zvuku. Jejich největší silou ale pořád zůstává ta úžasně střídmá produkce, která dá vyniknout každému drobnému detailu - ať už je to tamburína, chvílemi až dubově znějící rytmika, podkreslující španělka, nebo třeba skvělé dechy v chytlavé "The Underdog". Právě to dělá ze Spoon v době zvukových megalomanů typu The Arcade Fire naprosto nadčasovou záležitost, jejíž desky budou mít za 40 let minimálně stejnou sílu jako dnes.

Pro mě deska roku.

90%

navštivte:
www.spoontheband.com

poslechněte si:
www.myspace.com/spoon