Čankišou a Kumbalu 20.12., Favál, Brno

Bez mučení přiznávám, že etno či world music nejsou zdaleka mými nejoblíbenějšími hudebními žánry a mé srdce tíhlo z brněnské koncertní nabídky ve čtvrtek 20.12. spíše ke koncertu Eggnoise. Nicméně zmíněné jazz-popové partě jsem tento rok koncert i jejich nové album recenzoval a rozhodl jsem se tedy obohatit novými vjemy.

Jelikož jsem byl vybaven silnými předsudky, nikterak mně při vstupu na Favál nezaskočili psi loudící pohlazení ani bosé děvy v pobatikovaných "etno teplákách", "loudící" pro změnu u baru. Hlavním účelem byla ale muzika a ta již s mou mírnou předpojatostí zamávala dokonale. Předkapela Kumbalu je mladým seskupením z Brna hrajícím převážně instrumentální skladby s využitím nástrojů jako je didjeridoo, djembe a saxofon. Z jejich hry čiší křišťálově čistá radost s ambicí bavit sebe sama a v nejlepším případě tím pobavit i diváky. Tento ne vždy snadný úkol se rozhodně podařilo naplnit, živelnost a sehranost šla ruku v ruce a poslala pod pódium vlnu pozitivní energie v mnoha podobách – ať už to byla "východňárská" Salaš party za zvonění zvonečků a mečení oveček, či bez oddechu pádící Jungle s řádně zaměstnanou kůží djembe a "útržky z vojenského vrtulníku nad Vietnamem" pronášenými do megafonu.

Ještě jsem vstřebával dojmy z břišní tanečnice přizvané na závěr vystoupení Kumbalu a na stage již stály hlavní hvězdy večera. Jestli jsou Kumbalu příjemný večírek, je Čankišou zavedená taneční pařba. Již od první písně Tajo to potvrzovalo roztodivně hopkající publikum, které vzal národ jednonohých velice brzy do své moci. Sedmičlenné družstvo vede Karel Heřman prostorově výrazný nejen svým zjevem, ale především pevným hlasem, a za ním stojí šestice muzikantů ovládající nesčetné množství nástrojů. Odkaz k rockovým kořeným hudebníků zastupuje baskytara a elektrická kytara (tu a tam vystřídaná mandolínou), saxofon lze slyšet v provedení alt, soprán, i tenor, celou škálu nástrojů, jejichž jména už mnohdy ani neznám, pak obsluhují především David Synák s darem "fouknout a vyloudit tón" takřka z všeho a duo otec a syn - Zdeněk a Jan Klukovi, mající na starost rytmiku.

Čankišou čerpají inspiraci ze všech končin světa. Může to být vliv největší dechovky v Indickém oceánu, pákistánské hudby, písní mongolských stepí, balkánské či rumunské lidovky, ale vždy je tu jeden společný jmenovatel: strhující rytmus. Ať mohutný věrozvěst legendy jednonohých otvírá duše naslouchajících alikvotním zpěvem ala Hun-Hur-Tu či Yat-Kha, nebo jen zpívá po balkánsky Jeba Mi Miluna, za ním vždy šlape promazaná mašina, která nedá publiku oddechnout a nutí ho tančit. Skladba návštěvníků koncertů Čankišou je vůbec zajímavou směsicí. Najdeme v něm již zmíněné bosé "etnařky", odredované i neodredované puberťačky, ženy mladé i ty ve věku babiček. Že je můj výčet gendrově nevyrovnaný? Ano, je to tak - muži sice nechybí, ale proporcionálně tvoří menšinu.

A není to špatná zkušenost: užíval jsem si více než výtečně fungující "energetický přenos", Synákovy ustavičně se měnící nástroje (zejména dvě didjeridoo vzhledu vydutých samorostů), sólo baskytary a tahací harmoniku v Hajny i tepající rytmiku obstarávanou klasickou sestavou rockového bubeníka a bohatým arzenálem dalších perkusí obsluhovaných na střídačku rodinným tandemem Klukových. Sál trsal a bylo to zábavné a barevné jako Lebada Roti, což v rumunštině znamená "pouťový kolotoč s labutěmi". Když mě v závěru zmrazila svoji živelností, sborovými vokály a rockovým srdcem Henaá, nezbývalo než smeknout. Po vytleskání přišel i jeden z největších hitů: neustále zrychlující Sham Shut. Čtvrteční noc na Favále ukázala tu tvář hudby, která má po celém světě jediný účel: pobavit lidi a na chvíli je nechat zapomenout na jejich všední starosti. Nutno dodat, že Kumbalu a Čankišou se daný účel podařilo splnit lépe než všem chimérám vánoční pohody zabaleným do červené, které můžete potkávat v obchodech již od října.

ilustrační foto: archiv skupiny