Když na podzim roku 1995 vystoupilo v rámci Festivalu Alternativa rakouské duo The Moon Lay Hidden Beneath A Cloud, zřejmě jen pár zasvěcenců tušilo, jaké jsou filosofické pohnutky jejich tvorby, především její poloviny, Albina Juliuse. Vše pak vyvrcholilo o rok později, kdy založil svůj nový projekt s důrazným názvem Der Blutharsch. Pomineme-li válečnické obaly jednotlivých alb či někdy ještě kontroverznější pódiovou prezentaci, základem Juliusova soundu byly bombastické orchestrální koláže ve stylu Laibach, Autopsia nebo In Slaughter Natives, doplněné občasnými zvukovými záznamy z období 2. světové války jako různá vojenská hlášení, části propagandistických projevů a podobně.

Postupem času však Julius začal více zvukově experimentovat a do své hudby přimíchal i vlivy lidové hudby či taneční scény, aby na albu When Did Wonderland End? propadl kouzlu elektrické kytary. Že však v případě tohoto rozporuplného Rakušana nešlo jen o nějakou epizodní obsesi, ale zkrátka přerod do nové umělecké podoby, potvrzují Der Blutharsch svým novým albem The Philosopher's Stone. Možná že ještě lepším příkladem, než jeho srovnávání s dřívějšími alby, je pohled na jeho dosavadní hodnocení posluchačů na prestižních webových stránkách www.discogs.com, kde se album zatím drží na neuvěřitelných 2.3 bodu z celkem 5 možných. Až tak velký je totiž odpor řady příznivců k nové podobě projektu.

Vraťme se však k albu samotnému. Stejně jako na předešlé desce, se zde Der Blutharsch představují jako „klasická“ rocková kapela, kde Juliuse na kvarteto doplňují zpěvačka Marthynna, Jörg B. ze skupiny Graumahd a Bain Wolfkind z projektu Novo Homo. Místo velkolepého zvuku tu dominují monotónní rytmy a především takřka všudypřítomný zvuk sólové kytary v těch nejarchetypálnějších variacích, jednoduše řečeno slyšíme temný undergroundový bigbít bez zbytečných akordů navíc. V již tradičně nepojmenovaných písničkách se to pak jen hemží motivy rockových ikon dávné i nedávné minulosti.

Hned v úvodní skladbě jakoby se spojili psychedeličtí Hawkwind s temně folkovými Changes, posléze posluchači zavzpomínají na temnou podmanivost Sisters of Mercy. Ve výborné třetí skladbě s prapodivnou tanečně-dechovkovou rytmikou vytanou zase na mysl Birthday Party. V psychedelické „šestce“ uslyšíme povědomé doorsovské motivy, sedmička zase náladou nechá vzpomenout na The Jesus and Mary Chain z alba Automatic. Určitě nejpovedenějšími jsou ale zostra našlápnutá „pětka“ v klasickém rock'n'rollovém střihu, v níž hlava nehlava, styly nestyly zní Der Blutharsch jako raní Status Quo s La Muerte a Suicide dohromady, spolu s poslední skladbou, ve které se „zakouřené obláčky psychedelic music“ vznáší nad rytmem polky, v samotném závěru ještě ozvláštněné o nádherně bzučivé housle hostujícího Matta Howdena. Za ní se pak po dlouhých vteřinách ticha vynoří ještě jedna skladba, jež svojí uhrančivostí (kombinace monotónních rytmů a sugestivního hlasu ne nepodobného podobně orientovanému Boydu Riceovi) více než důrazně připomíná, že se nejedná o jen tak nějaké obyčejné rockové album.

Přes veškerou svoji eklektičnost a jednoduchost zní totiž neuvěřitelně svěže a přesvědčivě. Ať si zkrátka omezení příznivci maršů myslí svoje, pro Juliuse a jeho kolegy jsou dnes rock a kytary na The Philosopher's Stone pouhým prostředkem a ne cílem. A v tom je síla hudby Der Blutharsch, vždy hraniční a vyvolávající odpor nebo obdiv, ale nikdy nic mezi tím. Jak vážně ale Albin Julius skutečně myslel celou svoji dosavadní tvorbu, a jak je to doopravdy s jeho současnou podobou? Kolik je za ní asi skryto mystifikace a ironického šklebu, když nám na obalu alba oznamuje, že „uniformy se stále mění, ale rock'n'roll zůstane navždy“, však asi ví jen on sám.

75%

poslechněte si:
www.myspace.com/derblutharsch