Novinky

Recyclit Night: Dan Deacon a spol., 11.12., Bordo, Praha

Další pokračování akce Recyclit Night v pražském klubu Bordo. Brněnský Acustic Terrorist, Berlíňan Noisy Pig a především a hlavně rodák z Baltimoru Dan Deacon. První zmíněný hrál (selektoval z notebooku, mixoval a dodatečně zvukově upravoval) především pro bar a pár nadšenců bloumajících po parketu. Berlínský podivín Noisy Pig měl sice ze začátku viditelně zaplněnější prostor pod pódiem, ale postupně vlnka (ne, vlna to opravdu nebyla) nadšení upadala, až upadla docela, a když došlo na přídavek (který si přál odehrát především interpret sám a pár vtipálků kolem), bylo už jasné, že večer prostě musí zachránit Dan Deacon.

Noisy Pig totiž patří přesně tam, kam většina současného "novodobého diska" schovávaného za výrazy nu-rave ("to je to s těma kytarama?") či elektro. Tedy do míst, kde se absence nápadů a melodií schopných přežít víc jak pět poslechů ukrývá za (místy až trapné) showmanství (v horším případě snad ještě trapnější "braní se vážně"), vyhajpovanost a (doufejme) momentální těžce in vlnu (ne, o vlnku v tomto případě bohužel nejde) zmíněných stylů. Noisy Pigovy bezduché zpívánky naroubované na ulítlý pouťový elektro sound v sobě prostě neměly nic, kvůli čemu by je člověk znovu zatoužil slyšet, ať už ve studiové, nebo nedejbože live podobě. A nespravil to ani "veselý" převlek, ani komentované vstupy mezi skladbami a už vůbec ne snaha upoutat pozornost za každou cenu.

Show se musí umět a na tu hudební jsou holt ještě pořád potřeba skladby, na kterých se dá začít stavět. Obojí naštěstí nechybí (a ani v úterý nechybělo) Danu Deaconovi. Připlešatělý a už značně obtloustlý Američan, vizáží připomínající šíleného chemika, přikodrcal, jak už je jeho zvykem, se svým stolkem těsně pod pódium, pozapojoval ten nespočet kabelů (díky kterým mimo jiné také svítí nezbytný VJ doplněk v podobě žárovek a hlavně zeleně blikající lebky), pak nařídil zhasnout všechna ostatní klubová světla a po jednohlasém originálním odpočítání mohla show v plném významu toho slova začít.

Nečekaně brzo odehraná Crystal Cat definitivně rozeskákala i poslední nejisté přítomné v narvaném sálu a skákat se prakticky nepřestalo až do závěrečné dvanáctiminutovky Wham City. V mezidobí se Danu Deaconovi, který zhruba po prvních třech skladbách s grácií vyhnal (tedy "vyfuckoval", aby bylo přesnosti učiněno za dost) neskutečně vlezlé kameramany, postupně víc a víc koulely krůpěje potu po olbřímím čele, žárovky neuroticky blikaly jako o život, vygradované momenty střídaly ještě vygradovnější, vrcholů za večer by se napočítalo pomalu co odehraných skladeb…

A lidi se bavili, vytvořili kolem baltimorského středobodu solidní kotel (rozdělený na pódiový a podpódiový) a hlavně atmosféru, která se na koncertech podobného typu jen tak nezažívá. Byla to zkrátka bezprostřední, nenucená, odvázaná party, které nechyběla ani Danem Deaconem uspořádaná taneční soutěž, společné vyřvávačky s publikem (Silence Like the Wind Overtakes Me, Wham City) a nakonec i přídavek nad přídavky.

Neboli žádná předpřipravená pecka, ale publikem doslova vynucená věc navíc, kterou Dan Deacon neměl v plánu zahrát a kterou (jestli, šibal jeden, nekecal) ani nikdy před tím nezahrál. Hitovku Jump Around od House of Pain v nekompromisním breakcore soundu tentokrát (oproti samotnému začátku gigu, kdy ji po pár vteřinách useknul a nahradil vlastním repertoárem) odehrál a celou taky sám odrapoval (sic!), když mu v jednoduchém refrénu hlasitě přizvukovalo i nadšené osazenstvo klubu. Není snad už potřeba dodávat, že zpočátku hodně nejistý večer byl mistrem Deaconem bezpečně zachráněn…