Invalidní důchod – Cvetnaja & Noc co noc

Zhudebňování poezie bylo vlastní již pro undergroundové kapely 70.let, v paměti dodnes zůstávají písně s texty Josefa Kainara a Václava Hraběte či improvizované plochy Kilhets podbarvující poému Noc s Hamletem od Vladimíra Holana. V současnosti jsou díky živoucí poetice asi nejznámějšími tvůrci Pavel Zajíček a Jaroslav Erik Frič, na druhé straně postavou poněkud nespravedlivě opomíjenou je bytostný básník Luděk Marks.

Právě jeho poezie je neodmyslitelně spjata s tvorbou ústecké kapely Invalidní důchod, souboru, jehož existence byla vždy odrazem hudebních aktivit hlavní osobnosti skupiny, baskytaristy a Luďkova bratra Jiřího Markse. Ta se od drsných undergroundových počátků v tradici Plastic People či Umělé hmoty postupně propracovala do mnohem vyzrálejší podoby seskupení, které se soustředilo především na zpracovávání poetických textů, ať již z pera zmiňovaného Luďka Markse, nedoceněného Ivana Blatného, či básnických pokusů jednotlivých členů skupiny.

Invalidní důchod má na svém kontě několik kazetových alb a CD nahrávek, jejich pozapomenutou existenci však v těchto dnech oživilo nakladatelství Black Point vydáním retrospektivního alba, čítajícího dvě stěžejní alba skupiny – Cvetnaja a Noc co noc. To, že se vždy jednalo o kapelu s velice proměnlivou sestavou, je výrazně slyšet i na obou zaznamenaných nahrávkách. Zatímco mezi širším publikem asi nejznámější Cvetnaja zachycuje kapelu v době kulminující obliby crossoveru jako jakýsi konglomerát tradičního androše, crimsonovského minimalismu a tvrdšího rocku ve stylu Codeine, reeditované album Noc co noc (jež původně vyšlo jako vůbec první interaktivní audiovizuální CD-ROM v roce 1996) je křehčí a introvertnější, spíše se přiklánějící k neoklasicistním tendencím takových Dead Can Dance či akustickým janotovským náladám.

Možná i proto, že samotná hudba Invalidního důchodu příliš originálními nápady nehýří - zřetelné crimsonovské reminiscence se tu střídají s typickým chadimovským melodickým rejstříkem (saxofon Jakuba Vágnera) či jednoduchými motivy ve stylu Umělé hmoty (opět Vágner, tentokrát s flétnou), tím nejzajímavějším na obou deskách jsou bezesporu texty, převážně od zmiňovaného Luďka Markse, byť na nahrávce Cvetnaja poznamenaných nezastíraným manýrismem zpěváka Václav Rezka (jež však na druhé straně působí takřka kouzlem nechtěného), oproti kterému civilní recitativ Petra Mičky na albu Noc co Noc působí až odtažitě decentním dojmem. I přesto ale skupině v žádném případě nelze upřít zvláštní kouzlo, kterým si dokáže podmanit i nejednoho „zkušeného“ posluchače.

Možná, že Invalidní důchod se v 90. letech katapultoval mezi respektovaná jména české alternativy právě díky svému výraznému příklonu k poetice, každopádně poslech jejich jednotlivých nahrávek signalizuje více než průkazně kvalitativní posun nejen z hlediska instrumentálních schopností, ale především kombinaci přirozené invence a uměleckého konceptu, kterou předčil řadu jiných, o mnoho známějších kapel tzv. undergroundu či alternativní scény. Proslýchá se, že skupina v tichosti chystá svůj comeback. Nevím proč, ale něco mi napovídá, že se z její strany můžeme dočkat i nějakého výraznějšího stylového posunu či jiného dílčího překvapení.

PS: Dvě nahrávky z dílny Invalidního důchodu na dvojalbum doplňuje autorské čtení Luďka Markse, střídané recitací jeho poezie v podání Jaroslava Haidlera z října roku 1996. Nepasuji se na odborníka na poezii, ale takto organicky propojené motivy současné reality plné chtíče, perverze a dalších hraničních civilizačních jevů s čirým katolickým pojetím světa jsou podle mne skutečně výjimečné.

70%