Novinky

– 123 minut unplugged, 21.11., Alterna, Brno

– 123 minut Před vystoupením "Minut" se ve mně mísila zvědavost s obavami. Bínu jsem bez elektriky viděl hrát jen jednou a bylo to dech beroucí - v jedné scéně filmu Horem pádem vystřihl vášnivé flamengo. Přesto ve mně hlodal červík obav a ptal se: "Opravdu nebude chybět jamování, předhánění se Bíny s Janáčkem, kytarové efekty a špinavé riffy?"

Odpověď jsem dostal záhy. Přestože Vajgl měl v rukou místo paliček "metličky", Janáček namísto baskytary kontrabas a Bína svíral v rukách akustickou kytaru, mnoho z jejich hravosti se neztratilo. Kytarové efekty vystřídala "hra jazzového kytaristy", tu a tam se měnící v bez rozmyslu pádící swing. Nové kusy z připravovaného alba zněly uceleněji a klidněji než tradiční produkce "Minut" - méně sól a "svahilštiny", mnohem větší "písničkářství". Akustické verze Doomed by Dread z posledního alba Mom, Seeing My Face či opravdu velmi letité Play My Finger ale prozrazovaly, že na tomto dojmu může být podepsán větším než malým dílem "unplugged" charakter koncertu.

Vrchol večera pro mě osobně přišel až s pátým kouskem – počáteční flamengo odvál nádech arabské mystiky, posléze Bína usoudil, že rytmická sekce potřebuje dalšího člena, a počal dělit svoji pozornost mezi struny a tělo kytary. Tradiční "duel", kdy Bína s Janáčkem stojí proti sobě a předhánějí se v tom, koho kytara umí lépe "mluvit", suplovala situace, kdy Bína reagoval na Janáčkovo trápení kontrabasu smyčcem. Takřka desetiminutová záležitost poté finišovala v snad až balkánsky zběsilém tempu - moje deziluze byla dokonána a páni muzikanti mě přesvědčili o tom, že ani akustická verze koncertu nebrání tomu, aby to mohla být pořádná divočina. Před "čůr-pauzou" předvedl v Tilagetcha Janáček ještě svoje hráčské umění na mandolínu a očekávání do druhé půlky létaly v málem nebeských výšinách.

V druhé části vystoupení se konečně do té doby na zemi posedávající či polehávající publikum zvedlo a počalo si podupávat, jak se na koncertech "Minut" sluší. Nástroje byly vyměněné za klasickou výbavu a snad malinko na revanš byly riffy ostřejší než obvykle. V úvodním tracku zněla Bínova hra jako o poznání hrubší Mark Knopfler, aby se v zápětí změnila v směsici kytarové špíny doposud vyhrazené jen pódiovému závěru Suckers Unie. Tato stálice minimálně posledních dvou koncertních sezón se v playlistu neobjevila, ale místo ní přišla novinka, jež také nešetří kvákavými kytarovými efekty a inspirací reggae. Latinské rytmy pak rozvlnily boky diváků v So Tre Ma Po.

Atmosféra v klubu byla výtečná. Zákaz kouření při vystoupeních udělal z klubu, který se díky své nevětratelnosti při narvaných hudebních produkcích stával plynovou komorou, příjemné místo. Zvukař si stejně jako na dvou dalších koncertech, které jsem v Alterně v posledních dvou týdnech navštívil, zasloužil absolutorium. Příjemnou změnou ale byli diváci, kteří reagují spontánně a radostně, koncert si užívají a dávají to vědět i interpretovi.

Tři osobnosti s jednou hudební duší si užívaly svoji jízdu naplněnou sóly vycházejícími z tradice blues, ale osvobozenými od jeho schématičnosti, funkovou hravostí a free-jazzovou svobodou v improvizaci. Čistá radost vibrovala prostorem a gradovala při Seven Ways To Heaven. Country odrhovačka po vytleskání pobavila, ale večer byl zakončen osvědčenými prostředky: vypalovačkami Petrified a především nepřekonatelnou Break Time.

–123 minut ukázaly svoji novou akustickou tvář, je oholená a neškrábe, i tak ale patří tomu starému dobrému známému, který raději nosí strniště. Známku "vyměknutí" lze hledat nanejvýš v tom, že za večer proti všem tradicím nepraskla ani jedna struna.

Tipy:
Akusticky: www.youtube.com/watch?v=LtNbojbu85A
"v zásuvce": www.youtube.com/watch?v=TEsDJnWDHNU&feature=related

ilustrační foto: Ondřej Libý