Novinky

New New! 2007, 16.-17. 11., Fléda, Brno (pátek)

complainer.jpg Páteční program začal úderem deváté vystoupením polské avantgardní skvadry okolo Wojciecha Kucharczyka pojmenované The Complainer & The Complainers. Měl jsem možnost vidět tohohle nonkonformního Poláka již dvakrát (jedno sólo a jednou již s doprovodnou bandou Complainers), takže mě teoreticky neměl čím překvapit. Chyba lávky. Nebo v tomto případě spíš, co se týče velikosti, mostu. Papírové vlaštovky nekontrolovaně poletující po pódiu, eventuálně se zabodávající do (ne)vybraných jedinců v publiku; primitivní digielektronika s úchylným (ne)zpěvem rezonující v uších v té době ještě velmi slabě zaplněné Flédy; odhazování karet s nápisy; neustálý pohyb (připomínající jedince prchlého z nějakého ústavu pro psychicky labilní, do sebe uzavřené pacienty) "vizuálního" člena souboru Marcina Zarzeky po pódiu, který měl kromě ostatního na starosti i promítací plátno; recese v každé minutě, vteřině… V marném popisování nečekaných situací během vystoupení The Complainer & The Complainers by se mohlo pokračovat ještě hodně dlouho, ale reálnému zážitku by to bylo stejně na hony vzdálené.

Nechtěně vtipně působil i jeden z kameramanů České televize, který se, jemně řečeno, nechytal a musel být neustále navigován mladší spolupracovnicí, jak a co z nastalého ekvilibristického dění na pódiu (a chvílemi i pod ním) zrovna točit… Prý "pop, který by rozeznal i mimozemšťan", psalo se v promomateriálech. V tom případě musejí mít mimozemské bytosti neskutečně vyšší rozlišovací schopnosti. Anebo jsem už dlouho neslyšel žádné komerční rádio. Jak velkou že mají pecky SXDW a Be My Boney M of Love denní rotaci? Ha?

Rakušan Philip Quehenberger zahalil hlavní koncertní prostor Flédy (znovu částečně zvelebený pohovkami a křesly) do podstatně temnějších a industriálnějších barev. Zvukově originální set s naléhavou atmosférou a dunivým soundem působil jako těžký psychedelický výlet do rovnými beaty ohraničovaných noise-syntezátorových ploch. Ve výsledku hodně neobvyklá elektronická performance, kterou by, bráno ze zpětného pohledu, pro výrazné zesílení hudebního zážitku bývalo stálo za to vnímat daleko pozorněji…

Koncert trojice (ve studiu však pouze dvojčlenného seskupení) Bodi Bill se přesně kryl s prvním hudebním vkladem Metropolis stage, kde už byl se svou hodinovou dávkou IDM, click’n’cuts a dalších elektronických experimentů připraven Sonority. Kam teď. Deska No More Wars mě příliš nezaujala a židlochovického rodáka jsem viděl naživo snad jen jednou, a to už je hezkých pár měsíců zpátky… Podle vzoru "kdo dřív začne, ten dřív mele" jsem se zabořil do sofa na malé stagei a kromě dvou krátkých výletů na tu velkou (abych ověřil, co jsem předpokládal, tedy že Bodi Bill nebudou se svou elektroakustickou písničkařinou nic pro mě) se z něj již nevybořil.

Sonority předvedl solidní šedesátiminutovku, ve které postupně přešel od více experimentální a poslechové polohy k tanečnější a přímější (nejčastěji mi jeho tvorba, kterou ten večer na Flédě představil, připomínala elektroniku, jakou skládá Švýcar Samuel Vaney pod aliasem Consor). Nebýt neskutečně přebuzeného zvuku, který v nejagresivnějších pasážích rozřezával ušní bubínky, nebylo by si příliš na co stěžovat. Pár překombinovaných, či naopak hluchých pasáží by se našlo, ale ty zajímavé a nápadité rozhodně převažovaly.

Steve Milanese začal na čas a jeho agresivní, rychlý dubstep (nebo spíš hardstep?) s odskoky k jungleu a danceflooru (sic!) rozskákal Flédu jako ničí produkce předtím ani potom. Half-life verze skladeb z desek 1 Up, Extend a Adapt nabraly velmi záhy jasný taneční směr a solidně rozhýbanou klubovou atmosféru Milanese ještě podporoval hlasovými výpady mezi tracky v podobě vysmátých výkřiků "Fuck you!" (které mu přední řady se vztyčeným prostředníkem s radostí oplácely) a dožadováním se uznání (a vzápětí taky piva) od publika jako odměny za jeho vystoupení. To bylo bez debat vrcholem pátečního programu a pro ty, kteří si nehoví v ambientních vodách Murcofova vesmírného Mexického zálivu pravděpodobně i celého letošního New New! Závěrečný, ještě do agresivnější a rychlejší verze přepracovaný, Clarkův remix jeho skladby Mr. Bad News byl jedním slovem slast a dokonání již tak dokonalého díla, které nemělo jediného slabšího místa.

Svkschä navázal takřka okamžitě. Záhy byl pochopen vzkaz potenciálním příchozím na jeho infernal gig, že "párty začíná, až když se uzamknou únikové východy". Bylo to solidní peklo. Alespoň ta krátká část, kterou jsem prožil a (nakonec i), díky tomu že východy naštěstí nikdo neuzamkl, přežil. Dveře se za mnou zabouchly (lépe řečeno je dovřel security man, aby koncentrovaná zvuková síra zbytečně neunikala ven a zůstávala v nezředěném stavu tam, kde měla) a já šel pekelný zážitek srabácky rozdýchat na čerstvý barový vzduch. V uších mi ještě notnou chvíli rezonoval šílený, vokodérem zmodifikovaný křik slovenského producenta a vyspeedované, na polínka rozsekané x-coreové výplachy, které metal do nebohého publika. Tohle byla "párty" asi tak, jako vystoupení The Complainers byl pop. Tak mě, v souvislosti s blížícím se Mikulášem, napadá: Už se vaše povyrostlé děti nebojí čertů a tahají je za ocas? Vypusťte na ně Svkschä!

Za notebook se po půlnoci na malé stagei sklonil Ink Flo, který ovládnul zvukovou kulisu až do páté hodiny ranní. Během necelých pěti hodin se dostal od dubstepu a breakcoreu přes taneční IDM a oldschoolové klasiky v podobě FSOL, Spooky či Shamen až k bastardpopovým vzpomínkám na léta devadesátá. Solidní závěr pátečního dne. Nebo vlastně už sobotního rána. Uteklo to.

ilustrační foto: archiv NewNew a Freemusic