Čankišou v Pákistánu: II. mise (reportáž)

Brněnská "etnobigbeatová dechovka" Čankišou je opět na cestách: kapela s koncertními zkušenostmi z mnoha evropských zemí se po loňském úspěšném výsadku na ostrov Réunion v Indieckém oceánu letos vrací do Pákistánu, aby si tam opět zahrála na tamním festivalu World Performing and Visual Arts. Jejich cestovní deník z druhé asijské mise si můžete přečíst právě teď a tady:


30. listopadu

Tak jsme zase na letišti v Doze v Qataru. Únava dostoupila vrcholu. Včera večer jsme zažili v Lahore první bouřku. Pršelo, fučel vítr a jídelní stan se hrozivě prohýbal a kymácel. Na chvíli vypadla i elektrika, tak jsme radši prchli. Díky počasí byl koncert v betonovém amfiteátru bez střechy zrušen. Mrzí nás to, protože na společné vystoupení s místníma hvězdama jsme se moc těšili. Alespoň jsme si nahráli zpěv Sain Zahoora. Ticho a klid jsme našli jedině na chodbě v útrobách amfiteátru, kde Martin rozbalil svoje hejblátka a René dělal stojan od mikrofonu. To celé dokumentoval Fish, který nám tu dělal kameramana a byl skvělej.

Pak jsme se zase vrátili do stanu, kde přibylo několik podpěr a vypadalo to už celkem bezpečně. Přesunula se tam většina účastníků a organizátorů a začal večírek. Okusili jsme místní pakistánské pivo. Byl to takovej sladkej Gambrinus. Pak nastalo dlouhatánské loučení se všemi, kdo se o nás starali. Lidi z kanclu, kluci, co nás vozili, pomáhali s klipem...

V pět ráno nás vyzvedl festivalový bus a s několika dalšíma skupinama jsme vyrazili na letiště. Letištní systém nás přivedl k šílenství. Dvě důkladné osobní prohlídky, dvě rentgenové kontroly, dvě kontroly cedulek na příručních zavazadlech. Většina z nich nesmyslná. K tomu všude fronty, mraky zaměstnanců, kteří vlastně nic nedělaj a pořádně nic neví. Chaos a úlet. Ještě že už mizíme. V sobotu nad ránem dorazíme do Brna.


29. listopadu

Pondělní koncert jsme dali. Byl to sice boj s technikou, ale zvítězili jsme. Od toho momentu jsme se ale nezastavili, takže ani nebyl čas na psaní.

V úterý jsme se konečně pořádně vrhli do natáčení klipu a i na místní poměry to celkem odsýpalo. Odpoledne jsme začali zkoušet s místní hvězdou - sufijskou zpěvačkou jménem Surreya Khnaman. Je to dáma středního věku s úžasným hlasem. Spolupráce s ní šla díký vzájemnému hudebnímu souznění neuvěřitelně rychle od ruky. Zkrátka jsme si padli do noty.

Večer patřil místním rockovým hvězdám. Amfiteátr praskal ve švech a největší hvězdou byl Afit Aslam. Nás zaujal především svým evropským vzhledem, na místní poměry dost neobvyklým - tříčtvrtáky, vietnamky a stříbrný řetěz kolem pasu. Místní rock je směsí popu a lehkého amerického rocku. Slyšeli jsme i několik coververzí, např. Bon Jovi.

Včera jsme konečně měli čas na chviličku zchladit naši nákupní horečku. Utráceli jsme za šátky, koření, šperky, nástroje, oblečení, místní dobrůtky... Odpoledne jsme zkoušeli fúzi s kouzelnickým Sain Zahoorem, což už bylo komplikovanější. Večer pak byla další World music night, takže jsme odehráli druhý koncert. Boj s technikou se opakoval, ale bylo to o něco málo lepší.

Dneska je tu náš poslední den a kupodivu se nám podařilo všechno dotočit. Museli jsme sice hodinu čekat na Karla, protože jeho rikša, respektive řidič, někde zakufroval, ale stihli jsme vše natočit ještě před setměním. Dneska jsou asi skvrny na slunci, všichni rikšové jsou nějací zmatení. Jeden zakufruje, druhému dojde palivo, třetí je úplně mimo a další je asi zbetelovanej.

Za chvíli nás čeká poslední koncert v rámci Fusion night. Budeme hrat se Sainem i Surreyou. Noc bude dlouhá, protože brzo ráno odlítáme a je potřeba se se všema rozloučit. Což bude dost těžké.


26. listopadu

Včerejší večer patřil popu a to převážně místnímu. Narvaný amfiteátr bouřil a tancoval, což se tady na veřejnosti nenosí, takže všudypřítomná ochranka se neustále snažila lidi posadit. Před našima očima se odehrál marný boj mladého pořadatele se skupinou tancechtivých diváků. Nejagilnější byla krásná Pakistánka, která sotva se pořadatel otočil, divoce vyskočila a svým tancem strhla dav ostatních. Pořadatel si pod tlakem šéfa ochranky sedl vedle ní, ale bylo to k ničemu. Dívka tancovala dál a skoro strhla i pořadatele. Litovali jsme ho, protože oba byli zhruba stejného věku a on musel svádět těžký vnitřní boj. Naštěstí ho z toho šéf ochranky vysvobodil a převelel ho na jiné místo. Díky tomuhle divadlu jsme koncertu nevěnovali moc pozornost, ale muzika byla taneční a rytmická, takže jsme vlnili asi i my.

Chtěli jsme napsat o ukrajinské Kamaliye - pro místní atraktivní diva ze Západu... no bylo to hrozný. Večer byl úplněk a proto byla tzv. Culture night pro účastníky festivalu. Jsme v Pakistánu, takže žádný alkohol. Netušili jsme, jak Pakistánci slaví, ale pochopili jsme, že místo alkoholu se rozjíždí muzikou. Skupina bubeníků a šalmajistů to tam pěkně roztočila. Několik hodin vydrželi se stejným motivem a lidi to uvedlo do extáze.

Po dlouhatánském čekání dneska konečně přivezli Karlovi kurtu - místní typický oděv pro muže. Je to vlastně taková noční košile. A naše překvapení do klipu. Odpoledne jsme na zvukovce potkali Sain Zahoora, se kterým jsme fúzovali před dvěma lety a možná budeme i letos. Vypadá pořád stejně démonicky. Trochu zestárl, ale po té stovce se už stárne rychleji.

Za chvíli jdeme hrát náš první koncert v rámci World music night. Nejsme úplně v klidu, protože místní zvuk je noční můra všech evropských účastníků (koncert absolutně bez odposlechů), ale dáme to.


25. listopadu

Dneska je neděle a tudíž kriketový den. Hraje se kdekoliv a s kýmkoliv. Klidně i na rušných silnicích. Dopoledne jsme po divoké jízdě městem zavítali do muzea loutek, kde mají nádhernou sbírku z celého světa. Pakistán je totiž kolébkou loutkářství. Pak jsme se s festivalovým průvodcem dohadovali co a jak dál a nakonec zvítězil náš plán. V jiném muzeu, tentokrát lahorském, zaměřeném na umělecko-historické sbírky, jsme natočili další kousek klipu a zároveň shlídli sochu jediného asketického Budhy na světě. Skutečný unikát.

Včera jsme si koupili oblíbenou místní záležitost: betel. Prodává se buď jako malé pytlíčky plné ruzných kostiček a koření nebo zelené listy pomazané karamalem a naplněné mimo jiné i vápnem. To vše zabalené do kornoutku. Betel se žvýká a poté vyplivuje. Čerstvé listy barví zuby do červena, takže na ulicích potkáváme nejen červené úsměvy, ale i červené fleky na chodnícich, o kterých jsme si mysleli, že jsou krvavé. Betel nám dokonale zvedá náladu.

Dnes se vrací z dlouholetého exilu bývalý ministerský předseda Navaz Sharrif, takže všichni jsou nervózní a v ulicích je víc policajtů. Jinak ale festival probíhá naprosto normálně. Z domova sice máme zprávy, že to tady je opravdu divoké, ale média všechno zbytečně zveličují. Běžný život jde dál a my si festival užíváme.


24. listopadu

Včera v 7 ráno jsme po dvou více měně probdělých nocích přistáli v Lahore. Vystáli jsme frontu na pasové kontrole, v hromadě zavazadel našli úspěšně ty svoje a před letištěm nás ohromil smrádek a smog, který by se dal krájet. Nechali jsme se odvézt rovnou do hotelu, kde jsme půl hodiny řešili počet lidí a počet postelí. Místní recepční se nějak nemohl dopočítat. Karla chtěli strčit do pokoje bez okna, ale neuspěli.

Po pár hodinách spánku jsme vyrazili na festival, kde jsme potkali spoustu známých tváří a začali nasávat festivalovou atmosféru. V areálu se toho moc nezměnilo. Jen jídelnu ozdobili kytkama, dodali počítače s internetem a teplomety pro chladné večery.

Večer jsme šli na první koncerty do betonového amfiteátru. Byla to world music night a zaujala nás kapela vytvořená přímo pro festival 22 Drumming Act. Dholiyias From Punjab. Hromada bubeníků (asi teda 22) bubnovala a pak tam naběhl týpek, který měl kolem krku pověšené 4 velký bubny, asi jako sudy. Roztočil se jako derviš a bubny lítaly kolem něj. Vypadalo to divoce, nebezpečně a transově. Vydržel to celkem dlouho. Další kapely nás neoslovily - různé variace pakistánského popu.

Dneska ráno jsme chtěli jít točit klip, ale časový posun nás nevykopal z postele dřív než v 11. Omrkli jsme terén, zjistili si místní možnosti a i zvládli něco málo natočit. Za chvíli zase vyrážíme na festival, kde hraje holandské divadlo a pak je Ghazal Night plná pakistánských muzikantů. Zítra nás čeká další část natáčení, tentorkát ve starém městě.


22. listopadu

Je za 10 minut půlnoc místního času (tj. o 2 hodiny víc než doma), sedíme na letišti v Doze v Qataru a jsme naprosto vyřízeni. Na cestě jsme již už od tří hodin od rána. Za další dvě hodiny nám to letí do Lahore. Tam bysme měli dorazit v 6.30 ráno. Qatar Airways je taková výkrmna, takže let jsme prospali a projedli. Aerolinky vaří skvěle - lososek, kuřecí curry, dezertík, vínko, kafíčko, whiskey... Z letadla nás nechali vystoupit na letištní plochu a málem nás trefilo. Vlhkost je tu šílená, i před půlnocí vedro - 25°C. Pak jsme nastoupili do autobusu, kde to pro změnu bylo zase jako v ledničce. A v letištní hale teda taky nic moc vzdoušek....

Osazenstvo kolem nás oproti Frankfurtu dost ztmavlo, objevují se první burky. Pohrdli jsme vodou z pítka a radši nakoupili balenou. A taky nečekaně levný alkohol jako železnou zásobu. Zkušenost z loňska nás poučila, protože kvalita místních moků je katastrofální.

Ve Frankfurtu jsme se potkali s pražským divadlem Krepsko a Martinou Hanáčkovou z Českého rozhlasu. Takže česká delegace mířící na pakistánský World Performing and Visual Arts Festival je celkem opravdu početná.

Zítra bysme měli hrát první koncert, ale v tuhle chvíli se na to teda rozhodně moc necítíme. Po dvou letech se vracíme na místo činu a těšíme se. Na prostředí, který známe, na Sandokana - Saadaana - šéfa festivalu, kouzelníka Sain Zahoora a vůbec všechny příjemný místňáky, kteří se tenkrát o nás starali.

navštivte:
www.cankisou.cz

Účast kapely finančně podpořilo statutární město Brno a Ministrestvo kultury České republiky.