Novinky

Bonobo, 13.11., Roxy, Praha

Původní záměr porovnat premiérové vystoupení Bonobo v Česku s letním koncertem na polském festivalu Nowa muzyka se záhy rozplynul jak příslovečná pára nad hrncem, když jsem při čekání ve frontě na šatnu přemítal, jaké to "tenkrát" na začátku července v Czieszyne vlastně bylo, a zjistil jsem, že si toho překvapivě zas až tolik nevybavuji. Pár detailů, jakože Kathrin deBoer měla výtečný hlas, že zvuk nebyl (naštěstí jen) ze začátku nic moc, že jsem od kapely čekal větší nasazení a že se hrálo hlavně z aktuální desky Days to Come se mi sice vybavilo, ale jinak, jinak... Jinak jsem na tom byl o úterním večeru v Roxy stejně jako většina přítomných, a i když mi cosi tam někde uvnitř říkalo, že tohle už jsem naživo slyšel, jak moc se "klubový" playlist podobal tomu "festivalovému" bych dohromady dával jen velmi stěží. Takže Bonobo podruhé poprvé. Klapka, jedem.

Ano, fronta na šatnu. Byla opravdu dlooouhá. Předpokládaný začátek o půl deváté se ale naštěstí potvrdil, a tak se ve "foyer" počet ninja fanoušků s bundami v podpaží ztenčil při první skladbě večera (Ebu) už jen na minimum. Podstatně známější písní však byla až její následovnice, instrumentálka Dismantling Frank z pět let staré kompilace One Offs... Remixes & B Sides, která byla zároveň jednou z mála skladeb staršího data. Většinu koncertního repertoáru totiž tvořila zatím poslední řadovka Days to Come z loňského roku, ze které Bonobo čerpal hned osmkrát.

Skladby z aktuální desky byly také předzvěstí, že se na pódiu s největší pravděpodobností objeví i jediná zástupkyně něžného pohlaví v Bonobo bandu, zpěvačka skupiny Belleruche Kathrin deBoer, která na koncertech zastupuje (a nutno říct, že více než zdatně) Greenovu studiovou vokalistku, Bajku. A v úchvatné záležitosti If You Stayed Over vlastně i chlapíka Fina Greenalla, zarytým fanouškům labelu Ninja Tune známého pod aliasem Fink. Momenty s Kathrin deBoer na pódiu byly jedny z nejsilnějších a vyrovnal se jim snad jen saxofonista, který pravidelně střídal soprán saxofon s klasičtější alt verzí tohoto dechového nástroje, a dodával skladbám ten správný nu-jazzový feeling.

Playlist Koncertní podoba skladeb byla vůbec celkově jazzovější než na albech a nemohla nepřipomenout nedávné, a soudě dle následných ohlasů i značně kontroverzní, vystoupení The Cinematic Orchestra. Tam, kde Jason Swinscoe a spol. leckoho nepříjemně překvapili (nebo přinejmenším zaskočili), však Simon Green a jeho parta nadchli pražské publikum prakticky samými pozitivy. Ať už to byl luxusní závěrečný přídavkový jam (neustále se poťouchle usmívajícího) saxofonisty s bubeníkem (při kterém se tajil dech i mně, a to už je co říct, protože mezi milovníkova nekonečných "lartpourlart" improvizací se tedy rozhodně nepočítám), skvělá sehranost kapely, decentní nasvícení (které si možná až tak neužívali fotografové, ale to ostatním přítomným věru čelo vrásky krabatit nemuselo), sympaticky vyvážený kompromis mezi studiovým a živým podáním skladeb, nebo celkový dojem, na kterém se zpětně jen stěží hledají nějaké zápory. A koneckonců i Kathrin deBoer, která (podobně jako Patrick Watson) neměla zrovna záviděníhodnou pozici, ale ustála ji s o poznání větší grácií.

Pravda, doprovodná (a u koncertu tohoto typu snad i docela zbytečná) projekce sice byla až na pár výjimek (zpomalené a zaloopované slunéčko sedmitečné padající ze stonku trávy po zásahu dešťovou kapkou, člověk skákající z útesu) hodně slabá, ale kdo by jí věnoval větší pozornost, když se na pódiu děly podstatně zajímavější věci. Jinými slovy: hráčské nasazení bylo možná tím nejmarkantnějším prvkem, v němž se v úvodu zmíněný gig na czieszynském festivalu Nowa muzyka lišil od premiérového vystoupení Bonobo v Česku. Kdo chtěl, vždycky si ze sedmi členů Bonobo bandu dokázal vybrat toho nejakčnějšího, či jiným způsobem zajímavého.

A nemusel jím pokaždé být jen nejvíce viditelný saxofonista, či lehounké tanečky Kathrin deBoer, ale třeba i klávesista Simon Capstone, nebo "bezejmenný pán" s chrastítky, samply a dalšími zvukovými jemnůstkami, které dobarvovaly již tak solidně pestrou škálu nástrojů (z nichž zmíněn ještě nebyl kontrabas, jehož tlusté struny rozezníval, bohužel ne tak často, jak by se na nu-jazzový koncert hodilo, sám Simon Green). Ze začátku slabší zvuk, ve kterém se ztrácely méně průbojné prvky, se nakonec také ustálil na solidním nadprůměru a rozhodně (alespoň tedy v prostoru zhruba čtyř metrů před pódiem) nijak nesnižoval výsledný hudební zážitek.

Který byl takový, jak se na hudební zážitek z živého vystoupení projektu vydávajícího u labelu Ninja Tune sluší a patří. Nemalá očekávání splňující (včetně již vychvalovaného finálního jamu, který následoval po přídavku Between the Lines), všední i neobyčejný zároveň, tep uklidňující i zrychlující a především příjemný (ať už to slovo zní jakkoliv). Zkrátka živá podoba fúze elektroniky a jazzu, jakou předvedl o úterním večeru v Roxy sedmičlenný Bonobo band, byla zatraceně vydařenou trefou do černého. V souvislosti s čímž mě tak napadá, že na tenhle koncert se bude zapomínat o poznání hůře...