Začátky koncertů by měly vypadat podobně jako ten u hlavního hudebního taháku Famufestu - amerických Deerhunter. Vchod do velkého sálu Divadla Archa se sice otevřel s mírným zpožděním, ale zato vás přivítala už hrající kapela - prosté, ale působivé. Deerhunter byli opět v kompletním složení - tedy i s navrátivším se kytaristou Colinem Mee. O jeho rozporech s Bradfordem Coxem i dalších podstatných věcech kolem skupiny jsem se už na Freemusic podrobněji rozepisoval (viz. profil), takže rovnou ke čtvrtečnímu večeru...

Bradford skutečně nechal šaty doma a vystačil si s generacemi prověřeným béžovým svetříkem. Jeho současná umírněnost se promítla na celé pódiové prezentaci – téměř celý koncert stál poklidně za mikrofonem s tamburínou v ruce a na něco neočekávaného jsme čekali marně... Podobně statickým dojmem bohužel působil i zbytek kapely s čestnou výjimkou basáka, který se aspoň občas pohnul ze svého vymezeného prostoru. Kdo od obou kytaristů, obklopených slušnou sbírkou efektových pedálů, očekával nějaké výraznější třískání do strun, které by vysvětlovalo ty špinavé hlukové stěny, které k Deerhunter neodmyslitelně patří, musel být docela překvapen tím, že své nástroje spíš jen tak lechtali.

Už od úvodního intra a přímo navazující "Cryptograms" se ukazovalo, v čem jsou Deerhunter nejsilnější. Asi si momentálně nevzpomenu na skupinu, která by uměla podobným způsobem spojit rozostřené (ale přitom dostatečně silné) hudební motivy s hodně dynamickou rytmickou sekcí, tak jako oni. Horší už to bylo se zvukem, který sice nebyl výrazně špatný (to snad ale v Arše není nikdy), ale měl jsem trochu problém s hlasitostí kytar - kdo se těšil na zvukové orgie a likvidaci ušních bubínků (např. já), která k podobnému druhu hudby tak nějak patří, musel být trochu zklamaný. Naštěstí se to ale dalo elegantně vyřešit přiblížením se k některému z reproduktorů...

Většinu výše zmíněných negativ však přebily samotné skladby, které jsou prostě výborné, ať už se jedná o kytarovou abstrakci ("White Ink", "Octet"), jejich melodičtější a citlivější tvář ("Fluorescent Grey", "Spring Hall Convert"), anebo něco mezi tím ("Wash Off"). Rozbitá tamburína pak konečně zapůsobila jako signál k probuzení kapely do skvělé závěrečné části. Odstartovala kouzelným kolovrátkem "Strange Lights" s nádherně zefektovaným Bradfordovým hlasem a hlavně "Lake Somerset" v přídavcích. Tahle výrazně natažená (na desce dvouminutová) valivá podivnost s basou, co by mohla vykácet les, a křičícím Bradfordem, byla jasným vrcholem. Vypadat takhle většina koncertu, tak tu teď píšu o události roku. Takhle sice Deerhunter zůstali lehce za očekáváním, ale hodně daleko od zklamání.

foto: Kryštofotí