Dánští kamarádi z dětství Mike, Christian, Niklas, Bjørn a Jeppe už dlouho pásli po tom založit si hudební skupinu. Chvíli jim trvalo, než experimentem zjistili, kde je jejich pevná půda pod nohama, a od roku 2004 šlapou tvrdě do pedálů jako Slaraffenland. Špinavě rockový skelet doplnili o dechy a po dvou vlastním nákladem vydaných deskách máme v letošním roce venku novinku Private Cinema rovnou na dvou labelech – Rumraket se záběrem na Evropu a Hometapes, jež má pokrytý severoamerický kontinent.

Album bylo nahráváno ve studiu na aparát Efterklang, ale na desce to znát moc není. Soustředěnější tvar Slaraffenland má blíže k americkým vzorům, jako Sonic Youth nebo Liars. Punková energie i producentská estetika si ale podává ruku s uhlazenějšími dechy (zde dojde právě k mírnému přiblížení se k vydavateli), avantgardnějšími či hlukovějšími spády, a to nejen na začátku či na konci, ale i uvnitř dlouhých kompozic. Ty se střídají s kratšími kousky, které našláplou desku v druhé polovině zvolňují do línějších poloh, jež si ani Efterklang netroufli vystřihnout. Pětice se na ploše CD rozbíhá do různých stran a bude možná chvilku trvat, než tyto vlivy prolne do sebe v kompaktnějším celku než v Domácím kině. Přesto si píšu velký vykřičník s poznámkou "bedlivě sledovat"! Hranice mezi neúspěšným pokusem a okamžikem, "kdy se to stane", je totiž nesmírně tenká.

Zajímavostí je fakt, že ve formaci působí jednovaječná dvojčata. Pánové Mike a Christian Taaggehøvé ovšem mají na Rumraket i dámský ekvivalent. O tom ale až v další recenzi....

75%

Navštivte:
www.slaraffenland.net

poslechněte si:
myspace.com/slaraffenland

Taxi Taxi! – Taxi Taxi!
6 skladeb / 19:00, Rumraket, distribuce v ČR Starcastic

… Ekvivalentem zmíněným na konci předchozí recenze jsou švédská dvojčata Miriam a Johanna Eriksson Berhanovy tvořící těleso Taxi Taxi!. Letos teprve sedmnáctiletá děvčata jsou dalším zlatokopem mezi nezávislými hudebníky, jež využil možností interaktivity MySpace k širšímu prosazení se na oficiální scéně. Po dvouletém skladatelském snažení a prvotních komorních koncertech vše přerostlo až v účast na monstr festivalech v Roskilde nebo Hultsfredu.

Dvě dema předcházela nabídce, jež přilétla z Rumraket a přinesla na svět v letošním roce debutové eponymní EP v produkci Björna Yttlinga z ceněných Peter, Björn and John. Ten vsadil na křehkost dvojčat, která v šesti skladbách přináší mladistvý pel dívčích dvojhlasů v konfrontaci s klavírem nebo akustickou kytarou. Niterné písničkaření nemá nic společného s přešlechtěností The Moore Brothers, jež nedávno předskakovali Joanně Newsom. Miriam s Johannou mají v sobě neškoleného, neučesaného ducha, který sice ctí posvátný folkový kánon, avšak nemusí kvůli němu ladit v každém taktu. Samozřejmě že takovým hotovým samorostům, jakými jsou Devendra Banhart nebo Bonnie Prince Billy, ještě nemůžou konkurovat. Ono totiž písničkaření vychází z prožitků, a ne z hráčských experimentů, a těch děvčata skládající ve společném pokojíčku stále ještě tolik nemají. Jejich sedmnáctiletýma očima viděný svět zatím není tak trojrozměrný. Je jen roztomilý a křehký.

70%

Navštivte a poslechněte si:
myspace.com/taxitaximusic

Canon Blue – Colonies
11 skladeb / 43:55, Rumraket, distribuce v ČR Starcastic

To nejlepší si label Rumraket schoval na podzim tohoto roku. Objevil totiž deskou Colonies pro svět zajímavého světoběžníka, solitéra Daniela Jamese alias Canon Blue. Ten dostal zásadní impuls pro svou kariéru díky tragických předloňským záplavám v New Orleans, jimž nevědomky unikl odstěhováním se do rodné Virginie. Tehdy vznikla základní kostra alba před televizní obrazovkou, jež mu důvěrná místa, kde ještě před pár týdny chodil, zjevovala v totálním rozkladu. Usedl za babiččin klavír a vyventilovaná hromada emocí přešla do skladeb, které kolem sebe překvapivě nešíří odér beznaděje a frustrací, jen "vyšší dávku emocí", než jakou jsme zvyklí u nezávislého popu slýchat.

Hned úvodní Treehouse čapne za pačesy nezvykle melodicky kráčející basa, u druhé singlovky Pilguin Pop si znovu pošmáknou milovníci nižších frekvencí s pomocí masivního elektronického doprovodu a třetí, zklidňující Odds and Ends definitivně potvrdí klíčící podezření, že kytary zde "vedoucí úlohu" rozhodně nemají. Canon Blue tvoří a nahrává sám. Skladby díky tomu vznikají postupným nanášením jednotlivých zvukových vrstev na sebe. Klavír, basa, veškerá elektronika, kytary a banjo dohromady s emotivním vokálem evokují druhé zjevení Thoma Yorka. Je pravdu, že Colonies nejsou špatným přirovnáním, ale ne dokonalým. Přeci jen Virginie není Oxfordshire, a tak bychom vedle frontmana s plačtivým falzetem mohli dát ještě akvizice Morr Music Electric President a Styrofoam.

Canon Blue má štěstí,nebo smůlu, že vychází na nezávislém labelu. Bude si moci dělat co se mu zlíbí, ale dozví se o jeho snažení další posluchači? Co od něho čekat v budoucnu je věcí, jež bych nerad odhadoval. Jeho bloudivý duch ho letos dovedl do Nashvillu, tak nevím, co si od toho po hudební stránce slibovat...

85%

Navštivte a poslechněte si:
myspace.com/canonblue

Pavel Zelinka - Radio AKROPOLIS