Dvacet minut po osmé v Arše a norská dvojice MoHa! už rozebírala mozkovny a sluchovody divadelního osazenstva svou nonkonformní směs- kou hlukového extremismu. Zvenku to odehrávající se uvnitř znělo ještě schůdně protože neostře, nejasně. Vevnitř již po nekompromisním doost- ření nebylo úniku před pohlcením neuvěřitelně chytlavou schizoidností v podobě zatraceně originálního mash- -upu hardcoreu, postmetalu, speed noiseu, abstraktního ambientu, experi- mentální elektroniky, industrialu, freejazzu a a... ... Sonické šílenství na pár vteřin skokově zastavované uprostřed nejrozjetějších hardcore momentů skladeb, které Morten Johan Olsen a Anders Hana hustili do polozaplněného hlediště, naživo oplývalo tou správnou sílou a živelností, které nemůže albová podoba nikdy dosáhnout. Tohle je prostě potřeba zažít, zhlédnout, vyposlechnout (třeba i se zacpanýma ušima) v live verzi.

A udiveně valit oči na Anderse Hanu, jehož prsty rotují v prostoru mezi kytarou a klávesami se železnou pravidelností a neuvěřitelnou přesností, aby si ještě mezitím odskakovaly k bicímu automatu, efektovým krabicím a kdovíčemu ještě. A když zrovna nevalit oči na Anderse Hanu, tak s nemístně otevřenou pusou sledovat jeho parťáka Mortena Olsena, který svou bicí sestavu podepřenou kamenem řádně rozehřívá a rozvibrovává v extatických rytmech a do toho ještě obsluhuje laptop, aby bylo učiněno zadost elektronické složce i u jeho osoby. MoHa! jsou naživo úžasně zábavní. Bezprostředně působícím (a do jisté míry bezesporu i bezprostředním) krátkometrážním vypalovačkám s provokujícími vteřinami ticha a následnými (častokrát o nic déle trvajícími nepravidelně opakovanými) hlukovými erupcemi ještě ve výsledku přidává body navíc fakt, že všechnu tu (na první poslech neuvěřitelnou) anarchii zvládají ukočírovat pouhopouzí dva lidé. Tenhle sonický (pseudo)chaos naživo stojí za hřích, to mi věřte.

První pauza a zrychlený přesun do malého sálu na promítání videoklipů. Kdo nezaznamenal tuhle příjemnou vyplňovačku (což ovšem nebylo nic těžkého, protože nikde o promítání nebyla ani zmínka) během přestavby pódia a čekání na další jméno v programu, udělal docela chybu. Přišel tak totiž o videoklipy od interpretů, kteří vydávají u v poslední době stále skloňovanějšího labelu Ad Noiseam (Larvae, AZ-Rotator, Bong-Ra...). Nějakých pětadvacet minut uteklo opravdu rychle a ve velkém sále už byli připraveni Christian Fennesz, Franz Hautzinger, Luc Ex a Tony Buck, neboli...

...mezinárodní "superskupina", jak hlásaly promo materiály, Regenorchester XII, která do publika v Arše rozprostřela své hlukové plochy, jimž vévodila především úžasná trubka Franze Hautzingera. Stylově do sice úplně jiného prostředí zasazená, než ta od Japonce Toshinoriho Konda na společné desce s DJem Krushem Ki-Oku, ale jinak ve způsobu hraní mi ji hodně připomínající. Dost vidět (minimálně tak jako slyšet) byl i pohybově kreativní basák Luc Ex, který se ve svém hraní opravdu vyžíval a vykrucoval se za zvuku elektronického noiseu opravdu zdatně. Koncert Regenorchester XII mě oproti loňskému stimul(ovan)ému sólovému vystoupení Fennesze nadchl podstatně víc. Byl zvukově barvitější (aby taky ne), rozhodně posluchačsky přístupnější a celkově výživnější. Přesto jsem v hlavním sále nevydržel celou dobu. Uši bylo přeci jenom ještě potřeba pošetřit na předpokládaný setsakra audioagresivní závěr sobotního Stimulu, hip hopové zlobry Dälek.

Druhá pauza a opět přesun do malého sálu, kde tentokrát na bílém plátně proběhly jen tři klipy (zato dva hned pro "velký úspěch" dvakrát). Úchylný Dan Deacon a jeho Crystal Cat z nové desky Spiderman of the Rings, člen Animal Collective Panda Bear a bohužel nerozpoznaný interpret, s bezkonkurenčně nejulítlejším klipem večera o prapodivné lásce jedné podezřele zvrácené ženštiny a jakési uslintané mnohozubaté příšery s dlouhýma hubenýma končetinama místo rukou… Hmm, yummy.

A pak už "jen" Dälek. O dva spoluhráče se rozrostlá jinak dvojčlenná partička (Will Brooks, Alap Momin) ze Států ve svém premiérovém vystoupení v ČR rozdrtila osazenstvo Archy na prach. Noise-ambientně pojaté instrumentální intro přešlo po několika minutách v regulérní koncert s intenzivním rapem XXL MCho Däleka, který když chtěl, uměl vypadat opravdu zle a naštvaně. Vygradované pasáže jeho flows se předháněly s na dřeň odřeným kytarovým hlukem, který rozřezával psychedelickou atmosféru na pódiu a výsledek zněl obdivuhodně plně, agresivně.

Ze začátku hodně statické publikum sice zadupávalo parkety v hlavním sále předev- ším ve druhé půli koncertu, ale vyřvaný dvojitý přídavek a ke konci v předních pseudořadách až extatické svíjení těl (které jsem v jinak dost civilní Arše dosud nezažil) zmítaných živou produkcí nekompromisní kombinace temného hip hopu a uširvoucího kvílení kytarových stěn z železobetonu přinutil americkou dvojici slíbit, že do Česka dorazí znovu co nejdřív (kéž by!).

I když bylo vystoupení avizované jako součást turné k aktuální desce Abandoned Language, nasekali Dälek do publika skladby ze všech tří regulérních řadovek. I díky tomu měla jejich zhruba sedmdesátiminutovka po celou dobu zatraceně vysoko hozený standard, který ale přesto položila na lopatky závěrečná přídavková pasáž. Tu si vychutnala na pódiu už pouze samotná dvojice bez doprovodných spoluhráčů a předvedla strhující dark-hopovou show, která měla sílu rozmetat okenní skla v tabulkách a rozprášit je takovým způsobem, že by byla následně použitelná jako ta nejjemnější skelná vata. V tu chvíli mě v souvislosti se vzpomínkou na pražský koncert Wu-Tang Clan napadlo, jak by tohle asi rozdýchávali pubescentní fanoušci "MTV hip hopu". Jedno je jisté, takováhle míra negativní energie by zkroutila kšilty na jejich čapkách do tvaru hajzlpapírové ruličky dřív, než by si na ně stačili hodit kapuci.

Doufám, že Dälek dodrží slovo a přijedou do České republiky (anebo aspoň do bližšího zahraničí) co nejdřív znovu. A na regulérní koncert. Tenhle masakr (ne, opravdu není řeč o tom 50 Centově) chci zažít (minimálně) ještě jednou a v devadesátiminutové verzi.

Fotky: mySpace (MoHa!); Julien Mudry (c) 2004 / web.