Novinky

Move Festival 2007: Laurent Garnier, 11.10., Akropolis, Praha

Laurent Garnier "Travelling, travelling, travelling." Čtvrtek osm hodin večer a Laurent Garnier po představení (nakonec nikoliv sedmi, ale pouze čtyřčlenného) doprovodného bandu zahajuje ve vyprodané Akropoli svůj vůbec první koncert v České republice a zároveň předposlední gig aktuálního turné k zatím poslední klasické řadovce The Cloud Making Machine. Nalevo z pohledu publika dvojčlenná dechová sekce (Philippe Anicaux a Philippe Nadaud), napravo solidní kryt sestavený z multifunkčních kláves, a lehce upozaděný "The images keep coming back" guy mající na starost vizuální složku večera. A uprostřed, docela nezvykle vpředu, ikona francouzského techna, charismatický sympaťák a toho večera herec, bavič, dirigent, improvizátor a DJ v jedné osobě, Laurent Garnier. "All the rest is abstract."

Techno, drum'n'bass(!), house, acid jazz, dub(!!), experimental, blues (a ne jen tak ledajaké...) - dvouhodinový výlet za audiočasem dávno minulým, za tím pomalu ale jistě se již stávajícím historií, ale i za tím nejaktuálnějším. Kdo se domníval, že Barbiturik Blues či First Reaction jsou skladby na míle vzdálené klasikám Acid Eiffel či Crispy Bacon a naprosto nespojitelné v jeden koncert tak, aby výsledek nezněl absurdně či směšně, toho o čtvrtečním večeru Laurent Garnier vyvedl z omylu s typicky francouzskou lehkostí a grácií.

Eklektická dvouhodinovka nezačala po zvukové stránce (na rozdíl od té hudební) zrovna v nejlepší formě. Tóny vyluzované pozounem, příčnou flétnou či saxofonem neměly proti elektronickému dunění pražádnou šanci a jejich přítomnost si za vydatné pomoci nezbytného pohledu na Garnierovy spoluhráče musel člověk velmi silně domýšlet. I zvuk (nebo spíše, abychom nazývali věci pravými jmény, zvukař) se ale naštěstí zhruba po půlhodině probral k životu, a v následné devadesátiminutovce již nic nebránilo dechové sekci být plnohodnotnou (a velmi ceněnou) součástí koncertu.

Experimentální úvod v podobě Cloud Making Machine intra, prvního tanečnějšího kousku jménem Controlling the House a následného ponoření se do (věřte nebo ne) dubových hlubin naznačil, že Garnierovo v Česku premiérové živé a do značné míry improvizované vystoupení (se všemi klady i zápory, které s sebou tento způsob živého hraní chtě nechtě přináší) nebude zdaleka jenom o technu a jazzu. Dvakrát se dostalo i na zlámané beaty a stylové pestrosti bylo učiněno za dost, když bouřlivě přijatou legendu Crispy Bacon, bez diskuse nejnašláplejší moment večera (kterému se patřičně přizpůsobilo i pódiové osvětlení), vzápětí nahradil moment nejklidnější, experimentální elektronické Barbiturik Blues s výtečným freejazzovým klávesovým sólem Benjamina Ripperta. Poupravené Greed a Last Tribute from the 20th Century z alba Unreasonable Behaviour, které už zněly Akropolí ve druhé šedesátiminutovce koncertu, posléze vystřídal oldschool nejoldschoolovatější, Acid Eiffel. A to byl teprve ten pravý "Tribute to New York, Detroit and Chicago, cities full of soul, vision and inspiration..."

Laurent Garnier A uprostřed toho všeho, nezvykle vpředu, ikona francouzského techna, prožívající vystoupení opravdu celým tělem a duší, užívající si (možná až přespříliš viditelně, že se člověk chvílemi nemohl nevyhnout pocitu přehrávání) rovné techno rytmy i jazzová sóla trojice spoluhráčů, mezi skladbami komunikující s publikem srozumitelnou angličtinou (i když francouzštinu by patrně většina přítomných slyšela mnohem raději), bavící ho čas od času nějakou tou prohozenou "veselou příhodou z natáčení" (třeba jak se marně snažil vzepřít tomu, aby při každém vystoupení musel zahrát Crispy Bacon, či jak nikdy neví, co se vyvine z "nekonečného tracku" Acid Eiffel) a vzhledem k míře improvizace také zastupující funkci dirigenta všech tří spoluhráčů (a tu a tam i VJe), po většinu večera se usmívající (někdy až úsměvně omluvně, to když se skladba nevydařila zrovna podle jeho představ) charismatický sympaťák Laurent Garnier...

Asi netřeba popisovat, jak reagovala vyprodaná Akropole na náběh do tracku The Man with the Red Face. A jak, když se do saxofonu opřel Philippe Nadaud, aby z něj vyloudil první tóny téhle notoricky známé věci... Poslední skladba oficiální části koncertu (po které už následovala pouze přídavková a definitivně závěrečná First Reaction v podařené drum’n’bassové verzi s bohužel pouze reprodukovaným, ale i přesto stále úžasně působivým monologem Sangomy Everetta), jemuž k dokonalosti chyběly snad jen živé bicí a "Big Babou", byla hudebním blahem toho druhu, který nelze slovy snad ani vyjádřit, ten je prostě potřeba zažít.

Nespočetněkrát jste při ní zvedli ruky hore někde na párty, nespočetněkrát jste ji slyšeli zahranou z vinylu, nespočetněkrát jste si ji pustili doma z cédéčka, nespočetněkrát vám ji zahráli na Rádiu 1. Možná už se vám začala zajídat (asi tak, jako Garnierovi Crispy Bacon), možná už vám začala připadat zdaleka ne tak výjimečná a speciální a nesmrtelná jako poprvé, podruhé, potřetí…, jenže pak před vámi na pódiu v Akropoli stojí Laurent Garnier, vy máte za sebou víc jak devadesát minut jeho hudební produkce a najednou slyšíte ten geniálně jednoduchý beat a nápěv, do nichž Philippe Nadaud rozlije odzbrojující saxofonové sólo, při kterém skáče radostí každá buňka vašeho těla, a všechno je rázem jinak. Ruce se samy od sebe zdvihají nad hlavu, ústa rozšiřují do blaženého úsměvu, endorfin z vás teče i ušima a vy se monsieur Garnierovi v duchu omlouváte, že jste někdy o síle téhle skladby vůbec zapochybovali...

Jak mi to Laurent Garnier napsal na vstupenku (fakt, že jsem doma nechal originálku The Cloud Making Machine si v životě neodpustím) černým fixem? Merci + Respect? Myslím, že se pod tato dvě slova mohu v souvislosti s jeho čtvrtečním vystoupením v Akropoli s klidem podepsat...

Fotky: Kryštofotí (c) 2007.