Novinky

Erik Truffaz Quartet, 19.9., Fléda, Brno

Sophie Hunger Švýcarský trumpetista Erik Truffaz je považován za jednu z nejzásadnějších postav současného jazzu. Nutno ovšem přiznat, že není klasickým jazzmanem - jeho hudba je fůzí klasického jazzu, acid jazzu, drum‘n‘bass, rocku i popu. Středeční večer na Flédě měl tak především nálepku kvality a hudební vynalézavosti přesahující hranice žánrů.

Fléda byla již krátce po půl deváté takřka naplněna, a proto mohla úspěšně započít hudební show. Předkapelou bylo uskupení kolem curyšské zpěvačky Sophie Hunger a nebyli to žádní nazdárci. Střídavě piano či kytaru obsluhovala Sophie Hunger, na trombón hrál Michael Flury a druhý vokál byl přidělen Evelynn Trouble. Jejich hudba byla chvíli procítěným soulem s dominantním pianem a tklivým doprovodem trombónu, v jiný okamžik si pro sebe zamluvila pódium pouze Sophie s kytarou, aby ukázala v Strange and Hip, že umí být i "obyčejnou písničkářkou". Kupodivu i mlácení do strun na melodii umcaca umcaca a uřvané frázování bylo více než přesvědčivé. Majstrštykem byla předposlední Rise and Fall, pojatá v plné sestavě se Sophie za pianem. Z emotivní vypjatosti se song přehoupl do sféry živočišné intenzity, kdy Sophie potrápila klimpr ala Dresden Dolls či Regina Spektor, aby opět končil v kategorii "krásná píseň" v souznění dvou líbezných vokálů. Posledním příspěvkem pak už byl jen největší Sophiin hit Sad Fisherman nesoucí se spíše ve folk-rockovém duchu.

Erik Truffaz Quartet Krátce nato byli na pódiu bouřlivě přivítáni Erik Truffaz Quartet. Set začal s Trippin' the Lovelight Fantastic s naléhávým "td td td td" nesoucím se v pozadí. Ačkoliv absentoval rapper Nya, který na posledním albu Archangelsk píseň dotváří, ze svého kouzla skladba mnoho neztratila. Druhý track byl pro mne jedním z vrcholů večera. Vzduch protnul zvuk zkreslených kytar a neúprosný tep bubnů, jen chvíli mi trvalo určení viníka - byl jím Pat Muller, který měl kytary "zefektované" na klávesách. K tomu obohacoval zvuk i samply, jež obsluhoval jako perkuse - údery dlaněmi do plochy na vrchu kláves. Exceloval i basák Marcello Giullani, který je prý hlavním původcem rockových vlivů v produkci Erik Truffaz Quartet. Nasazení, které přesahovalo "klasický rock", skladbu uzavíralo. Nevýrazně blikající žárovky nad pódiem osvěcovaly hudebníky plně ponořené do něčeho, co se snad dalo nazvat "free jazzově rocková zvuková hradba". Bubeník Marc Erbetta určoval zběsilé tempo, Pat Muller s Giullanim drželi prapor nabroušených kytar, zatímco Truffaz v předklonu kouzlil se svojí trumpetou - zuřivé, hlučné a podmanivé. Podobných "ponorů do hloubek animálnosti" bylo za večer ještě několik, již ale s klávesami s klasickým zvukem piana.

Erik Truffaz Quartet S třetí písní večera Sweet Mercy jsme se posunuli o sedm alb dozadu k Bending New Corners, poté se mi ale zvuková masa počala slévat dohromady v jednu velkou oslavu hudby. Vzhledem k míře improvizace na pódiu a absenci vokálů jsem se přestal snažit rozeznávat jednotlivé tracky a nechal jsem se unášet umem pánů muzikantů. Jako trademark kapely můžeme označit jistě zvuk trumpety jejich leadera, nicméně ten, kdo převážně určoval vyznění písní, byl Patrick Muller. On zpravidla v počátku skladeb začal motivem, ke kterému se přidal basák a bubeník, teprve posléze zadul i Truffaz. Velice silnou složkou hudební kompozice byly i Mullerem obsluhované samply, často zůstávaly na podkresu po celou stopáž písní. Mohli jsme zaslechnout trip-hopovou smyčku, v jiných skladbách dominoval reggae rytmus či drum'n'bassový dusot.

Hluboce smekám před zvukařem, nazvučeno bylo tak, že byl rozeznatelný i ten nejposlednější střípek ze složité hudební mozaiky. Světelná show dotvářela umě atmosféru, s dvěma fialovými světelnými kužely za zády umělců a mihotavou tlumenou modrou nemohla být scéna více jazzy, skomírající žárovky v "hlukových infernech" dodávaly na divokosti a závěrečné epileptické záblesky bílého světla na rozervanosti. Když si člověk myslel, že už to nemůže být lepší, pozval na pódium Truffaz Sophie Hunger s trombónistou Flurym, aby si s nimi střihli Nobody Puts Baby in the Corner. Sophie, která do té doby pozorovala s pokorou v očích vystoupení velkého Truffaze u stěny po boku pódia, v záři světel ožila, rozvlnila boky a rázem z ní byla sexy jazzová diva, co si nestydatě užívá každý tón.

Vystoupení tím pro mě gradovalo a mohlo by klidně v tu chvíli i skončit, nicméně ani velkorysé přídavky nepřinesly žádné záporné body. Truffaz Quartet skončil po více než dvou hodinách hraní kolem čtvrt na dvanáct a zanechal publikum zcela nasycené. Něco mi říká, že brněnská podzimní koncertní sezóna možná dosáhla vrcholu na jejím samotném začátku.

Fotky: Kryštofotí (c) 2007