Když Dylan nahrával jedenáctiminutovou Sad-Eyed Lady of the Lowlands, jeho kapela prý trnula, kdy konečně přijde ta stopka, která zastaví bobtnající skladbu. Když posloucháte Ys, možná si nevzpomenete zrovna na Dylana, ale taky budete trnout, kam ještě se může Joanna Newsom svými prsty na harfě a svým vyprávěním vydat. Pět písniček s progrockovou stopáží by člověk téhle křehuli netipoval, a když navíc bylo ohlášeno, že ty písničky podložil aranžemi popový klasik Van Dyke Parks, fanouškům Peach, Plum, Pear nebo Sprout and the Bean to muselo připadat, jako když Dylan sáhnul po elektrice. Jenže slečna N se zdráhá být na místě přešlapující folkařkou a zaplaťpánbůh za to: bylo by škoda ustrnout v pozici mňoukajícího kotěte. Jako takové kotě Joanna spoustě lidem zněla na debutové The Milk-Eyed Mender; Ys je jako deska dál a nestojí za tím jen rozmáchlejší produkce a vyzpívaný hlas (který ovšem neztratil nic ze své... mňoukalitosti?).

Ys vypráví pět příběhů.

První se jmenuje Emily a je o Joannině sestře astrofyzičce, o hvězdách padajících i ještě na nebi, veršování o meteorech a meteoritech, že by v Ondřejově nadšením vrtěli dvoumetrem. A pořád jsou ty melodie lehké a poletující, jen jim tu nahoru pomáhají smyčce, jako když baletku - v přesně načasovanou chvíli - do výskoku zvedne její kolega. O tolik soustředěnější, tolik profesionální a přece prosté osidel hudby pro hudbu. Každých pár veršů příměr nebo obrat, který si zapamatujete a příště už se na něj budete těšit. Na dvanácti minutách... zázrak.

Druhý příběh se jmenuje Monkey & Bear a je vlastně třeba taky o hvězdách, protože ten medvěd v názvu nebude medvěd, ale Velká medvědice, ale samozřejmě si člověk v záplavě obrazotvorných vět musí hledat a nacházet vlastní významy, asociace, vlastní malé pohádky. Tahle - nejvíc ze života, nejvíc dospělá - vrcholí spirálou, co zatočí vyprávění i melodii zpátky na začátek, noční oblohu. "Miláčku, někde to místo pro nás existuje, pojďme se tam vydat, než se obrátím v prach."

Třetí příběh se jmenuje Sawdust & Diamonds, a protože je o věčnosti, hudba se tolik nepředvádí, plyne, a všechno podstatné odříkává text. Zase je v něm spousta metafor a postřehů, v tomhle zůstává autorka konstantně neposedná, může zpívat o zkušenosti smrti, ale nepadne na vás deka fatality. Vždycky na světě zůstane, z čeho být u vytržení.

Čvrtý příběh se jmenuje Only Skin, minut má necelých sedmnáct a je tedy nejdelší a nezávisle na délce i nejchytlavější věcí na Ys. O lásce. Zase ty popisy jako z fantasy knížky, kterou ještě nikdo nenapsal, "Fire-breather beneath the clover / beneath his breathing there is / cold clay, forever..." klene je autorka a pak zhoupne od vyznání k finále, kdy se kromě dalších nástrojů v hloubce ozve Bill Callahan alias Smog alias Joannin současný partner:

All my bones are gone, gone, gone
(take my bones I don't need none)

Pátý a poslední příběh se jmenuje Cosmia (to je totiž nějaká můra) a pendluje mezi radostmi a strastmi světa, přidá se harmonika, Pomoz mi, truchlím! zpívá vypravěčka a oproti ostatním příběhům je docela brzo konec, ale ne, přece není Ys smutná deska - je to domácká deska.

Domácká ve smyslu, že zní povědomě, ale pořád je to něco zcela nového, zcela původního, domácká že si u jejího poslechu rádi navaříte čaj nebo napečete buchty, to už zůstává na vás, vlídní otevření melancholičtí lidé, a kecnete si na koberec a lovíte metafory. Praskající krb a večerní louku za oknem a možná řeku někde dál pod lesem, kde ty osamělé noci... a tu hodnou můru na zdi, tohle všechno, pokud není k dispozici, obstará autorka. Nevím, jak moc je Ys folk, ale rozhodně šel k zimě i jaru a teď jde k podzimu tam venku, stejně jako v něm je na téhle desce spousta barev a zetlelého listí, kde se uvnitř schovávají broučci, a smutno podobně tak, jako hezky.

Že mňouká? Dylanovu hlasu se taky tolik smáli.

navštivte a poslechněte si:
dragcity.com/bands/newsom