Těžko říci, zda byla ne zrovna masivní návštěvnost pražského koncertu kapely ...And You Will Know Us by the Trail of Dead, způsobena předloňským setem v Rock Café, nebo je prostě Roxy, co do velikosti, nepřímo uměrné povědomí o kapele v českých luzích a hájích. Já sám vím o lidech, kteří se po jejich posledním vystoupení zařekli, že jednou to opravdu stačilo. A to i přesto, že za veškerou rozladěnost návštěvníků může s největší pravděpodobností pouze hodně zpackaný zvuk. Hned na začátku vám ale prozradím, že ať už mělo minule jejich vystoupení jakýkoliv průběh, tímto koncertem skupina možné pochyby lehce rozptýlila a hledat nějaké mušky na jejich performanci je pro mě nadmíru obtížné.

Kapela se před nás přišourala poté, co se prostorem podia prohnal oblak červeného kouře a bez velkého zájmu se zase rozplynul. Zřejmě jsme byli svědky zkoušky dýmacího zařízení pro nějakou vypečenější partičku, protože další použití tohoto strojku jsem během koncertu nezaznamenal. ...Trail Of Dead jsou na rockové poměry úctyhodným tělesem, protože po nástrojích se začalo sápat hnedle dvanáctero rukou. Každý z muzikantů se uvelebil na své značce, ale v žádném případě se nedalo mluvit o konečném rozložení sil, protože někteří si během setu občas prohazovali místa a my jsme byli očitými svědky dezerce od kláves ke kytaře, od kytary k bicím, od bicích ke klávesám a od basy k pouhé distribuci kytar mezi muzikanty. To je další libůstka téhle kapely. Buď si každá skladba žádá speciální přístup, včetně unikátních nástrojů a zvláštního ladění, a nebo jsou všichni opravdu takoví řezníci, že je potřeba každou chvíli připojit kytaru k ladičce a uvést všechny struny do předepsaného stavu.

Jak už jsem zmínil, býti basákem v koncertní sestavě tohoto spolku je práce nevděčná a tak si, pravděpodobně vypůjčený basák, zahrál jen asi v polovině skladeb. Zbytek času vyplnil poflakováním po podiu a jako pilná včelka přesouval kytary do zákulisí a zpět. Sám se sebou byl asi spokojený, protože působil dojmem pohodového a vyrovnaného chlapíka. Kytary se točily hnedle u dvou kytaristů. První nepřehlédnutelnou postavou je Conrad Kelly, který si neodpustil ani krátkou kolaboraci s klávesami a jeho zpěv vyplňuje valnou většinu skladeb. Představte si potomka indiánského "náčelníka" z Přeletu nad kukaččím hnízdem, který si zadělal na defekt v horní řadě zubů okusováním lešenářské trubky. Když zrovna nedrtil železo sanicí, procvičoval si - pro většinu lidí neproveditelné - grimasy před zrcadlem. Prostě takovej správně ujetej týpek s mamutím charismatem, kterému to hraní sežerete z celé kapely nejvíc. Kevin Allen s druhou kytarou je jeho dokonalým protipólem. Roli nezúčastněného hrál téměř dokonale, jen zřídka jeho tvář přelil výraz odrážející nějaké emoce. V těch několika málo okamžicích jste ale poznali, že se ho okolní dění asi přeci jen nějak dotýká. Životem ho provází vizáž Johna Lennona, jehož obličej proklálo několik včelích žihadel a díky svému klidnému postoji mohl mezi strunami vyluzovat záludnější vyhrávky než živočišný Kelly. Na druhou polovinu koncertu si dokonce objednal židli a je možné, že celé vystoupení absolvoval napaden nějakou nemocí. Z druhé strany podia tvořil uzemňující kolík klávesista David Longoria vypůjčený z kapely The Black. Nijak nevyčníval vzhledově a na rozdíl od poslední desky, kde hrají klávesy důležitou roli, jen podmazával burácivý zvuk kapely.

Zato Aaron Ford, který nahradil Doniho Schroadera, se na židli držel jen díky tomu, že odejít by znamelo ztratit to, na čem mu nejvíc záleží. Možnost třískat do bicích. Adrenalinu se mu zřejmě dostávalo nadmíru a energii, kterou nedokázal přelít v hluboké tóny, proměnil ve svém drákulovitém obličeji v démonický škleb. Ve chvílích, kdy ohrnul spodní ret, jsem už už viděl po krvi lačnící protáhlé špičáky. Oranžové špunty v uších jen podtrhovaly jeho nadpřirozený zjev. Když se dostal do ráže, měl jsem vážné pochybnosti o tom, že blány na bubnech dožijí konce koncertu. Jason Reece sedící po jeho pravici sice začínal u kytary a v průběhu vystoupení se vydal s mikrofonem na krátkou túru pod podium, ale jinak nezaostával za svým sousedem a buď se zuřivě snažil zatlouci všechno v dosahu do podlahy, nebo jen přisypával víc koření do hřmící baterie bicích. A když už jsme u té vizualizace - Reece podezřívám z utajování jeho pravého příjmení Ovesný. Chyběl jsi tam, bývalý šéfredaktore.

Scénu si už každý dovede představit, a koho by zajímalo to, co vidět nebylo, dočká se právě teď. Tomu, kdo zná jejich desky, nemusím moc napovídat. Slyšet byly patřičně okované verze divokých vypalovaček i mnohem nabuzenější klidnější pasáže. První písničku sice provázela až neúnosná rozklíženost, to byl ale poslední moment, kdy jsem - byť na chvilku - zapřemýšlel o možném selhání kapely. Zbytek setu byl už suveréně v jejich rukou. Při výběru skladeb se dostalo na celou diskografii a překvapivě největší procento skladeb pocházelo z předposlední Worlds Apart. A překvapivě nejméně se hrálo z nové desky. I když je poslední dobou patrný příklon k experimentování s nástroji a formou, neměl jsem pocit, že by zvukově, nebo stylově některá z písní vyčuhovala. Když se pánové opřeli do kytar, kolem začali létat kapky potu a zpřetrhané struny a v sále se začaly vrstvit hutné zvukové pavučiny, nebyl jsem (doufám) jediný, který na chvíli dokázal zapomenout na svět kolem a houpat se v utkané síti snů spolu s kapelou. I když ta pavučinová vlákna nebyla vždycky jen jemným kytarovým předivem, ale dokázala se bolestivě zaříznout jako struna od klavíru přiložená na krk. Jako nášup jsme si vykoledovali dva chody. Na Stand in Silence, přestože uvedenou na playlistu, nakonec nedošlo. Škoda, ale i tak jsem z Roxy odcházel maximálně spokojený. Snad každý fanoušek kapely musel cítit to samé co já.

Tracklist: Gargoyle Waiting, The Rest Will Follow, Naked Sun, A Classic Arts Showcase, It Was There That I Saw You, Relative Ways, Caterwaul, Will You Smile Again, Clair De Lune, Another Morning Stoner, Totally Natural, Mistakes & Regrets, The Summer of ‘91.

Fotky: Kryštofotí (c) 2007.