Novinky

Melt! Festival 2007, 13.-15.7., Ferropolis (sobota)

Organizátorům Melt!u stejně jako vloni i na desátém ročníku přálo také počasí. Ještě ve čtvrtek ve Ferropolis pršelo, páteční ostré slunce už ale do odpoledního "open gate času" stačilo všechno řádně vysušit a v sobotu pak už od časného rána nekompromisně pražilo do stanů, ze kterých vyhánělo nevyspalé účastníky festivalu do osvobozujících vod Gremminer Sea, případně sebemenších náznaků stínu, v nichž se dala ještě nějaká ta hodinka naspat.

Melt 2007 Stejně jako páteční i sobotní program začal ve tři hodiny na Big Wheel Stage. Sluší se zmínit, že do areálu byla radost se vracet, protože byl uklizen od odpadkové vrstvy kelímků, tácků a dalšího typicky festivalového nepořádku, který po prvním dnu po návštěvnících zůstal, a rovněž toalety znovu uvedla povolaná "cleaning brigáda" do použitelného stavu (kromě toitoek byly k dispozici také regulérní zděné záchodky a alespoň těch pánských byl dostačující počet. Pokud jste teda zrovna nepotřebovali do kabinky…). I z téhle "nehudební" organizace a produkce by si mohl nejeden český festival vzít příklad… Ale zpátky k muzice, konkrétně k Big Wheel Stage, která se během odpoledne postupně přetransformovala z "let’s get it minimal" do "let’s get it elektro" (potažmo nu-rave), čímž se pro nás stala o poznání méně atraktivní, a tedy i navštěvovanou než den předešlý.

Naštěstí bylo (alespoň dle programu – realita byla posléze bohužel trochu jiná) z čeho vybírat na ostatních pódiích. To hlavní obsadili po půl deváté, kdy už člověk mohl bez výraznějších problémů existovat i na přímém sluneční světle, britští Hot Chip. Připadali mi, jako kdyby po loňském úspěšném období neměli co říct. "Staré" pecky ze sebe sice ani po roce nic neztratily, ale celkově mi jejich koncert přišel docela slabý. Šílenou švédskou dvojici Lo-Fi-Fnk v teplákách a s několika čineli, do nichž řezali v rytmu diska, jsem naživo moc nepochytil, tak jsem se šel raději přesvědčit, že Mouse on Mars zahrají to samé, co předvedli na druhém ročníku Spermu na jaře v Praze. Nezklamali.

Stejná projekce, podobně laděný "live set". Agresivní elektronika v tanečním duchu, která dokázala bez problémů zaplnit a rozhýbat prostor před Gemini Stage. I mně na Melt!u (že by zapůsobila atmosféra?) Myši na Marsu nějak víc přišli k chuti, než před pár měsíci v Abatonu. I když pocitu, že tihle dva by přece mohli být naživo ještě lepší, jsem se stejně úplně nezbavil.

Melt 2007 Kdo ale snad už ani lepší být nemohl, byl Trentemøller. Přiznávám, že tak trochu překvapivý vrchol celého festivalu: koncert, od kterého jsem toho mnoho nečekal, ale o to více od něj dostal… Tříčlenná sestava ve složení kytarista, bubeník a "vše ostatní" alias Anders Trentemøller předvedla, že deska The Last Resort umí být naživo pěkně rozbouřeným elektronickým minimal oceánem i klidnou ambientně- -dubovou IDM zátokou. Skladby jako Moan, Take Me into Your Skin či Always Something Better neměly v živém podání chybu a mezi nejsilnější momenty budiž zařazeno Andersovo sólo na miniklávesy v podobě tracku Miss You (kdy do té doby rozbouřená hala ztichla a rozjímala v poklidných tónech nádherné závěrečné skladby alba), a poté i titulní The Very Last Resort, jejíž nezaměnitelná melodie bezpečně přivodila slastné mrazení v zádech.

Oba spoluhráči – jak bubeník tak kytarista, ovládali své nástroje s grácií a užívali si zaslouženě vstřícného přijetí, jež záhy po začátku vystoupení opanovalo prostor Gemini Stage. I Trentemøller byl jeden úsměv za druhým, když přiváděl publikum do taneční extáze, kterou svým minimal tech/housem s živými bicími, jež měly také nezanedbatelný podíl na zvukové pestrosti, dokázal rozpoutat vpravdě silnou a bezprostřední. V šedesáti minutách, jež trojčlenné seskupení strávilo na pódiu, byste našli hluboké emoce i prostou energii, radost i smutek, zasněnost i rozjívenost… Intimní klubová atmosféra "intelektuálního" koncertu se prolínala / střídala s nefalšovanou masovou "just dancing" open-air párty, ve které ale i během té nejjednodušší nakopávačky bylo přítomno něco víc. Prostě a jednoduše: nezapomenutelný zážitek.

UNKLE to měli strašně těžké. V sedmičlenné sestavě nastoupili po koncertu, kterému nebylo příliš co vytknout, nadto s repertoárem z nové desky, která byla sotva pár dní venku. A navíc (znovu) se zvukovým handicapem, který o sobě po předešlém bezchybném představení dal znovu vědět v plné síle. Vazbení neuvěřitelně trhalo uši a v často rozplizlém a nepříjemně agresivním zvuku (kytara rovnala se cirkulárka (a kytarista rovnal se emo šílenec, který naprosto kazil vizuální dojem i z kouřových clon)) se ztrácely jednotlivé nástroje a bohužel i zpěv, ať už živý, nebo z playbacku, protože ani Thom Yorke, ani Ian Brown vcelku logicky na Melt! s UNKLE nedorazili.

Nejlépe tak z odehraných skladeb nakonec trochu překvapivě zněly Chemistry, Price You Pay, Burn My Shadow a především Broken (nesilnější moment celého vystoupení), neboli věci z nového alba War Stories. Nebýt opravdu špatného zvuku (už sama o sobě mohutná hluková stěna dávala uším pořádně zabrat), zmíněného emokytaristy a místy ne zrovna povedených verzí skladeb z prvních dvou alb (usekané a přepracované ke škodě věci), vypořádali by se James Lavelle, Richard File a spol. s nelehkou rolí "těch co vystupovali po nejlepším koncertu Melt!u" velmi obstojně.

Melt 2007 Vědouce tajnou informaci, že o půl čtvrté ráno propukne nad areálem oslavný ohňostroj, během kterého zhasnou všechna větší světla a hlavní pódium zcela ztichne a ztemní, vypravili jsme se před hlavní stage pod Mosquita a netrpělivě čekali na onen moment. Přišel lehce se zpožděním, ale podívaná stála za to. Zrovna v té chvíli hrající Jan Delay a jeho Disko No. 1 (Mimochodem skvělá show, kterou bych si po zážitku z posledních čtyř skladeb zpětně nenechal ujít celou. Během jedné písně například celý ansámbl čítající přes deset lidí vždy zůstal nehybně stát, jakmile trojčlenná dechová sekce přestala hrát a v oné pozici každý jeden člen zůstal, dokud sám velký Jan Delay nemávnul, že skladba může pokračovat.) poslušně přerušili svou show a i oni zvedli oči k jednomu z obřích rypadel, ze kterého začaly vyletovat světelné rakety a tvořit pestrobarevné obrazce na nočním nebi.

Po ohňostroji ještě Jan Delay & Disko No. 1 dokončili svou velkolepou a rozmáchlou show, kterou měla vystřídat ještě rozmáchlejší, ale už zdaleka ne tak seriózní, v podání německých Deichkind (potažmo Fraktus). Řeknu vám, něco podobného jsem ještě neviděl. Parta zhruba desíti chlapíků dokázala během hodiny za hudebního doprovodu víceméně ničím objevného tanečního elektra s publikem takové věci, že nezbývalo než žasnout.

Nosným článkem show bylo střídání seskupení Deichkind s fiktivní kapelou Fraktus (složenou však rovněž z členů Deichkind), přičemž vždy před příchodem Fraktus členové Deichkind obecenstvo vyhecovali, aby až Fraktus začnou hrát, začali pískat, hučet a házet na pódium odpadky. No a naopak, když začnou hrát Deichkind, tak aby řvali nadšením, měli ruce nahoře, a umožnili tak členům kapely nějaký ten stagediving. Což se také posléze dělo, takže na pódiu za hodinu nebylo skrz odpadky k hnutí a v kombinaci s neuvěřitelnými převleky a všemožnými nehudebními pomůckami už to celé zdálky nezasvěcenému divákovi muselo ke konci připomínat hodně ujetou cirkusovou manéž. Kdo neviděl neuvěří.

V závěru už Deichkind rezignovali na hraní si na rádoby "vyšší" hudební tvorbu a začali do publika pouštět eurodance vypalovačky v čele s tou nejznámější a nesmrtelnou. No Limit od 2 Unlimited řvali úplně všichni. Na pódiu mezi odpadky naházenými z publika a vedle jakési olbřímí absurdně vyhlížející dvoumetrové konvice vlály obrovské vlajky s nápisem yippie yippie yeah, běhala vyspeedovaná myš, lítaly konfety a do toho se členové Deichkind nechali vozit ve velkých nafukovacích člunech obecenstvem a nenechávali nikoho na pochybách, kdo že je pánem situace. A najednou bylo šest ráno, slunce už zase začínalo pomalu žhnout a vám se nechtělo věřit, že tohle všechno se opravdu děje…

Následný koncert zmrtvýchvstalých eurodance hvězd Snap! byl nehorázným propadákem, který naštěstí viděla už jen hrstka pozůstalých, a i ta se postupně zmenšovala. Ani my jsme si nechtěli nechat onen stále ještě hodně čerstvý zážitek z vystoupení Deichkind pokazit, takže jsme raději zamířili ke stanu, a jelikož už vzhledem k venkovní teplotě a výhřevnosti slunečních paprsků nemělo smysl jít se pokoušet usnout do jeho útrob, začali jsme nedělní ráno rovnou snídaní. A pak už jen poslední osvěžující rozloučení s Gremminer Sea a: "Sbohem Ferropolis, see you in 2008!"

Fotky: Pavel Pešout (c) 2007.