Tuzemská metalová scéna zrovna neoplývá vkusností. Dying Passion chvála bohu (Slovo Bůh v recenzi na metal? Probůh!) tvoří světlý ostrůvek na naší temné mapě. A navíc netrpí předsudky. O ctění žánru, o rádoby stylovosti a póze. Tyhle "postdoomové" kapely vůbec byly vždycky tak trochu napřed - Sad Harmony, Ssoge, Memoria... Čím to, že se v Čechách (myslím i Moravu, ale vachrlatý výraz Česko mě nikdo použít nedonutí) tak daří těm v pubertě zachmuřeným, s postupem času progresivně uvažujícím muzikantským osobnostem? V Norsku vznikají největší úlety ze strany bývalých černokněžných blackařů, Švédi vychází z thrashe a deathu, u nás kraluje dům. A melancholie vůbec. Ne že by zde ostatní žánry nebyly bohatě zastoupeny, leč s kvalitou těchto spolků to bývá na štíru. Ale o tom tahle recka není.

Relief je už čtvrtá studiovka Dying Passion. A jsem rád, že můžu konstatovat, že to z materiálu jde poznat. Nápady jsou výrazné, umění skladby vyzrálé, muzikantské výkony sebejisté. V presskitu k desce se vydavatel ohání jmény jako Gathering, Guano Apes a Portishead. A těchhle blábolů je rázem samozřejmě plný internet. Ujasněme si jedno - jsou to jen nezbytné reklamní fráze. Pár průsečíku snad najdu, ale DP se mohou chlubit jiným "přirovnáním". Hrají totiž především jako DP - a TO je podstatné. Zvládli si vybudovat vlastní styl, podle kterého je poznáte. A na kouřové signály, jakože mrknu na triko kytaristy, který je fanda Mars Volta, a napíšu, že DP vychází z MV, tak na ty se sluší vykašlat.

Menu Reliefu nabízí tolik poloh, až se mi skoro nechce věřit. Umírající Vášeň dokáže znít rozmáchle (jako v The Creeps, Intangible), vonět dálkami a zprostředkovat vám pocit, že ať jsou jakkoli nedozírné, Vy je máte po ruce (jako Innocent, Not Till Death Do Us Part), těsně než Vás uklimbají, sešlápnou plyn a přejedou Vám hlavu riffováním "as fuck", za niž by se nemuseli stydět ani stájoví kolegové a nekorunovaní králové českého stoneru Flood (I´m Walking, Born on the Fourth of July). Zaskáčeme si? Ale jo a pořád to má vejšku (Psychic). Odcizený a přitom intimní ambient Words mě nalomil. A o tom, že tohle je úkaz, mě přesvědčily pomalé křehkůstky (Call Me Away a další); poloha, kde jsou DP i s ohledem na jejich doomovou minulost nejvíc doma. Ba co víc, polohy střídají jedna druhou v rámci písně. Nečekejte avantgardu, čekejte dospělou českou kapelu, bigbít v nejlepším smyslu tohohle ďáblova slova. A hlavně se zvukem, ke kterému není co dodat. Sóla nejsou samoúčelná ani předimenzovaná. Jo a bacha, deska obsahuje intro a outro a nejsou blbá. Sebevědomé a velkolepé. Pestře.

Nebudu zapírat, dílko má své mouchy. Zpěvačka Zuza má sytý, výrazný, relativně nezaměnitelný projev, zpívá skvěle. Ale. Zas a znova. Angličtina! Nevyslovuje blbě, má jazyk zmáklý, ale vypadá to, že se nadrtila slovíčka a občas ujede něco málo... což pak ale o to víc zatne zuby. V anglicky mluvících zemích je to možná plus, bo artikulační neobratnost pro rodilého mluvčího zní exoticky a zajímavě, ale mě ta neohebnost maskovaná dramatickým výrazem v některých místech fakt leze na nervy. A přitom DP jsou ukázkou kapely, u které by české texty vůbec nemusely vadit. Druhá věc jsou texty. Ty se tváří velmi sofistikovaně, dospěle, leč pravda je ta, že jsou to bohužel vesměs klišé spadající do AOR (adult oriented rock - rock orientovaný na dospělé, zpravidla bez chuti a zápachu). Krom toho jsem trochu na rozpacích z coveru klasiky Ashes To Ashes od Faith no More. Mám pocit, že hlavním důvodem, proč se objevila na desce, je satisfakce členů kapely. Odpouštím ji jen kvůli geniálnímu "sólu" na dechy uprostřed. Jinak na desce hluchá místa (snad krom How Many?) "postrádám".

Podtrženo sečteno? Dying Passion úspěšně přestáli proces hudebního kynutí a teď už se pojede naostro - jde se do trouby. Očekávání jsou vysoká. Jejich další vývoj je možný a záleží jen na nich. Tentokrát budu sytě pomlaskávaje parafrázovat Yanka Ledeckého, protože tahle deska je obrovsky Vkusná, vkusná, vkusnááá...

80%

navštivte:
www.dyingpassion.com