NoMeansNo přijeli do ČR, mám-li správné informace, už potřetí. Když jsem se namátkou ptal návštěvníků, jak se jim líbili, většina mi odpověděla něco v tom stylu, že věděli, na co jdou a rozhodně nebyli zklamáni. A propos už dlouho jsem na akci neviděl tak různorodé publikum. Nechyběli samozřejmě ortodoxní punx s komediemi na hlavě, intelektuální jazzoví krtci, jedinci, kteří tyhle obskurní spolky vyhledávají ze sportu a kulturní pozéři, co jdou na všechno, čemu Nanoru dá palec nahoru. A především masa podivínů od kosti (a od pohledu), kteří následují svůj hudební instinkt a vědí, že špatný vkus je na nic.

Otvírákem večera se stali australští Baseball. Přiznám se, že jejich set jsem si vědomě nechal ujít, a to na základě návštěvy jejich Myspace - matroš, co tam mají, mě nudil. Ohlasy na ně byly překvapivě pozitivní, z čehož plyne a) že mám divný vkus, b) publikum mělo divný vkus, c) Baseball to šlape naživo, leč ne ve studiu, d) že Myspace lže a divný vkus mají všichni! Každopádně jsem údajně přišel o western punk s houslemi. Housle prý koncert ve zdraví nepřežily. Hm... Druhým chodem byla Deverova chyba. Originální, syrový průsečík undergroundu (to je aspoň SLOVO!) a math coru o dvou basách a žádné kytaře se zřetelným potenciálem i jasně vymezenými hranicemi. Image "na nic si nehraju" se stává dvojsečnou ve chvíli, kdy zavání image "nás si nevšímejte". Chvíli Vám vždy potrvá, než pochopíte předivo komplikované rytmické figury jejich písně, ale potom se v Chybě můžete začít rýpat a najednou vás, jak trefně poznamenal kamarád, napadne, že pánové možná tak úplně neví, proč na tom pódiu jsou. Nicméně to snad tuší a minimálně mají zaděláno na zajímavu budoucnost. Jeden přítomný (velmi schopný) kytarista po nadšené hlášce "Konečně kapela bez kytary!" nadšení opětoval, nicméně Chyba stejně zněla nejsvěžeji právě ve chvílích, kdy jeden z basáků na nástroj rozehrál akordy.

Kdyby nic jiného, krásného je na NoMeansNo to, že se sami zvučí. A jak! Lidé, kteří tam ten večer byli, zažili nevídaně kouzelné a bezprostřední zvučení zpěvů. Sám lituji, že jsem do sálu došel později a zvukovku jsem nedal celou.

Doufal jsem, že pánové naživo představí především novou desku, protože je to opravdu KUS (viz recenze). A stalo se. Set dokonce začali prvničkou z All Roads Lead To Ausfahrt, Wake Up. Žádný masážní aperitiv, z první nám rozbili hubu. A v tomto stylu pokračovali dál. Vzápětí zazněla jejich snad nejkontroverznější In Her Eyes a všem pochybovačům vypálila rybník. Nevím, proč by alternativní kapela neměla mít nárok na to hrát hitovky. Když to ustojí. Další, The Hawk Killed the Punk, elegie oplakávající mentalitu punkové "masy". Stačilo se rozhlédnout a byl jsem svědkem terapie - punkeři tančí jako na disco. Dý-áj-es-sí-ou! MASAKR! A další plivanec, tentokrát věnovaný "...to all the people who are not just like you, the motherfuckers". Mondo Nihilissmo pálící plnou nálož do pokrytecké morálky human animals. Z Ausfahrtu proběhly ještě So Low, tuším Slugs Are Burning a hravůstka epických rozměrů Heaven Is the Dust Beneath My Shoes. Kamarádi mě nepozvali na party, protože jsem moc tlustej...

Po pětadvaceti letech na scéně a patnácti řadovkách nemůžete nezahrát hitovky ze starých dob, po hitovkách je poptávka. Takže zaznělo Angel & Devil, Give Me the Push, Kouzelná Oh No! Bruno! i The River. Při ní se stal incident, který mnohé vypověděl o tom, jak to s tím punkem tak trochu je. Kdo je punk a kdo je divoch. Týpek se vyškrábal na pódium a šel po mikrofonu. Očividně přesvědčen, že je to známka punku. Ještě než ho ochranka umravnila, koukal jak trubka, když zjistil, že to Johnu Wrightovi nepřipadá jako taková prdel a snaží se ho zkopnout. A kdo je tady pozér? Já mám jasno. Nesnáším, když tupani z principu mají potřebu kurvit umění.

Rozeskotačený kotel vypadal, že má po závěrečné Til I Die (skvělá volba, hymnička na závěr) vystaráno. Zdání klame, NoMenasNo se museli vrátit ne jednou, ale dvakrát. V prvním přídavku Tom Holliston zahulákal syrově ftipnou Big Dick a poslední písní večera se stala geniální Rags'n'Bones. Domů se mi nechtělo, to se mi nestává každý den. Koukat na staříky bezmála v teplákách, jak rozeskotačí tvrdé hochy a jejich frustraci aspoň na chvíli přetaví ve spontánní dětskou bezstarostnost. Happy heart core!!!

Fotky: gORg (c) 2007.