Vlna zájmu o novou generaci písničkářů se nevyhnula ani místním krajinám. A uvědomíme-li si dlouholeté kořeny domácího písničkářství (ne – nemyslím tím kotlíkáře typu Honzy Nedvěda nebo Samsona Lenka), stabilní místní oblibu šansonu i rockerů typu Lou Reeda, pro které je písňový příběh alfou i omegou tvorby, i skutečnost, že na vystoupení mnohých jmen nezávislé hudební scény tu přijde víc posluchačů než na hvězdy šoubyznysu, není to vlastně ani tak velké překvapení. CocoRosie patří už dnes minimálně na indie scéně k těm zavedeným jménům. A na svém třetím albu jdou ovšem v mnohém víc proti proudu, než by asi mnozí byli čekali.

Především žádné lo-fi. Ta deska má zatraceně propracovanou produkci, skvělý zvuk a studio využila mnohem víc než jen jako pouhé záznamové zařízení. Za druhé zapomeňte nejen na kytary, ale vlastně na jakékoliv tradiční nástroje s obvyklou doprovodnou rolí k hlasu – občasný klavír budiž potvrzením pravidla. Pokud tedy nepovažujete za hudební nástroj třeba hrací strojek. Žádné jistoty pro frajery, co mají ve všem jasno. Ani freak-folk, ani hip-hop – ode všeho trochu. Ujeté smyčky s křehkým, dětinsky nevinným hláskem, střídané operním vokálem a seriózní atmosférou, která ovšem trvá jen do momentu, než se rozhrne opona a najednou zjistíte, že jde o mrazivou show s lidskými anomáliemi. Kapela s protivnými zvuky ostře kontrastuje s dcerou majitele (v sukýnce a s mašlí), hrající si s míčem. A nebo si představte rozjívenou, sotva pubertě odrostlou děvenku, která - už tak trochu v ráži (nezákonné substance i zákonné leč nezdravé tekutiny patří k věci) cestou z rozjeté party zabrousila do zapadlého, waitsovsky zakouřeného baru, a tam narazila na partu stárnoucích hippíků a zjistila, že jsou vlastně zajímavější a pro debatu vhodnější, než její vrstevníci.

Začíná se ve velkém stylu, Narvaná sportovní hala, ruce nad hlavou a Stones pro jednadvacáté století. Pak se to ovšem nějak zvrtne. Křehkost i niternost, a zároveň i spratkovitost, a drzostí překypující oprsklost. Ta deska je prostě divná. Divně divná. Úžasná a chvilkami zas nesnesitelně manýristická. Nic pro ty, kterým z experimentů naskakují zbytky po depilaci do pozoru. Sestry Casadyovy na to jdou úplně jinak než třeba Björk – ale výsledek je hodně podobný: Odvázaná koláž všeho možného, která drží dobře pohromadě, překvapuje každým momentem, a všechny, kteří by rádi jen ´nějaký milý pop´, zahání výstřely pod nohy stovky metrů do vzrostlého žita. Děsí-li vás pestrost a trička máte ve skříni srovnána do vojenských komínků, vyhněte se tomuhle albu obloukem.

Nejsem si vůbec jistý, jestli zrovna TOHLE musím vidět koncertně – ta deska je natolik plná všeho, co člověka vůbec může napadnout a schopná předávat vjemy všeho druhu, že mě vlastně docela uspokojuje její samotný poslech v klidu domácího ušáku. Ale fakt, že máte za pár dní hned dvě možnosti je vidět naživo, určitě není k zahození a předpokládám, že fanoušci mířící do Prahy nebo Ostravy si už odpočítávají dny v kalendáři. Jen tak obyčejný koncert to určitě nebude.

85%

navštivte:
www.cocorosieland.com

poslechněte si:
www.myspace.com/cocorosie