Laurie Anderson, 14.6., Palác kultury, Praha

Uživatel Adam se v melbournské noci vrátil domů z koncertu Laurie Anderson a cítil velké zklamání. Celá show sestávala z vyprávění: historek a životních příběhů, prožitých, vysledovaných nebo převzatých odjinud. Adam čekal, že Laurie bude zpívat, jako to běžně dělá na svých řadových albech. Laurie vyprávěla o práci v McDonaldu. O několik let později mohl člověk v letním deštíku před Pakulem jen spekulovat, jaká očekávání panují mezi lidmi, scházejícími se na Lauriin pražský koncert. Palác kultury jí možná doporučilo duševní dvojče Lou Reed a někoho možná taková kombinace urážela, jenže pohled architekta stranou - zevnitř je právě prostor někdejších sjezdů ÚV ideálním místem pro hudbu, která je amalgámem moderních zvukových manipulací, živých nástrojů a lidského hlasu. Laurie přijela s programem Homeland, reflexí současné Ameriky z pozice liberální umělkyně a (především) newyorčanky. Řekla si za něj o dost peněz, ale vzácné návštěvy vždycky něco stojí. Šanci vidět čerstvě šedesátiletou veteránku hudební avantgardy si nenechal ujít leckdo a složení publika bylo pestré, jak už to na akcích kultovních bytostí bývá.

Konečně Laurie přišla na scénu a začala - mluvit. Příběh o ptácích a vynálezu paměti odstartoval zhruba hodinové, soustředěné vystoupení a na scénu záhy přibyli tři spoluhráči: cellistka, baskytarista a chlapík za klávesami, co se mu v brýlích odrážely na dlouhých strunách zavěšené žárovky. Laurie, jistě k úlevě určité části publika, pokračovala hybnou písničkou o "záporňácích" a dál pak střídala črty ze svého poznámkového bloku a materiál, krystalizující pro album, které bychom měli mít šanci slyšet příští rok. V něm bylo k nalezení něco slabších míst, prázdnějších a nedůkladně vystlaných. U umělců pokročilého věku to často bývá problém: něco prostě zní až příliš pohodlně a odmítá ve vás rezonovat, protože máte stále na paměti dotyčného předchozí vrcholy. Ve čtvrtek večer takhle kolabovaly pasáže, kdy ambientní souzvuk zůčastněných nástrojů mířil do nikam a slova působila prázdně nebo nedejbože omšele; obří lidé, vystupující z billboardů, například (Underwear Gods). Copak jsi platil/-a za zprostředkování dojmů, které tě napadnou tramvají směrem na Florenc?! volaly peněženky určité části publika a někteří jejich majitelé opatrně zívali.

Jenže pak tu byly kusy jako píseň o pomíjivém životě nebo rytmem i politikou odzbrojující Only an Expert a peněženkám i ospalcům sklaplo, dokud neskončil poslední tón a nedojel poslední beat - tehdy jsme svorně vyjekli nadšením. A chvílemi se na nás zvuk jen valil a naléhal spíš jako něco od Godspeed You! Black Emperor, než autorky nejnepravděpodobnějšího hitu O Superman. Kde gradace (hudebních i textových) motivů zabrala, nezbyl čas pro pochybnosti. Jestli měl být pražský koncert pro mnohé z nás odpovědí na otázku, zdali má Laurie Anderson stále co zajímavého říct a zdali to říká způsobem, který by ji nestavil do role "někdejší" čehokoliv, ta odpověď zůstává jednoznačné ano. Díky strohému, ale zcela funkčnímu překladu všech textů do češtiny tak každý z přítomných mohl pocítit intelekt a poezii dámy, která je oprávněně rozhořčená z dění ve své domovině, ale dává to najevo bez utíkání se k obecným frázím a propagandě odlišného světonázoru. A Laurie zrýmovala ink, think a sink, aniž by to někomu z nás přišlo laciné. Tleskali jsme dlouho a na dobrou noc dostali Let X=X, pak už nám ta drobná, lehkonohá postava v šedivém svetříku jen zamávala a bylo.

Určitá část publika se ke konci přesunula dolů k pódiu a přes svůj nesmírně smutný obsah tak koncert v člověku zanechal pocit intelektuální pospolitosti a radosti z lidí, nepodléhajících normám. Nikoho zdá se netrápilo, že Laurie dávno opustila rafinované vizuální experimenty, které jí v osmdesátých letech vyrobily pověst multimediální vizionářky a bůhvíjaké jalové kombinace cizích slov ještě. Byl to moc pěkný večer. Na jistém webu, kam čas od času zajdu, si sdělujeme dojmy z právě proběhnuvších akcí. Napsal jsem, jak se mi líbil pražský koncert Laurie Anderson. Uživatel Adam konstatoval, že jsme měli štěstí.

Text: Lukáš Grygar, fotky: Kryštofotí (c) 2007.